12 Zdali ne ty, ó Bože, kterýž jsi nás byl zavrhl, a [1] nevycházels, Bože, s vojsky našimi? 13 Uděliž nám [2] pomoci před nepřítelem, nebo marná jest [3] pomoc lidská. 14 V Bohu [4] udatně sobě počínati budeme, a onť pošlapá nepřátely naše.
Žalm LXI.
David král jsa do nejzadnější krajiny vytištěn, prosí, aby Bůh, rozpomena se na předešlá dobrodiní, jeho retoval. 7. Zrůstu království Kristovu žádá, 9. a vděčnost slibuje.
1 Přednímu z kantorů na neginot, Davidův. 2 Slyš, [1] ó Bože, volání mé, pozoruj modlitby mé. 3 Od konce země v sevření srdce svého k tobě [2] volám, na skálu nade mne vyšší uvediž mne. 4 Nebo jsi býval mé [3] útočiště, a pevná věže před tváří nepřítele. 5 Buduť bydliti v stánku tvém na věky, schráním se v skrýši [4] křídel tvých. Sélah. 6 Ty jsi zajisté, Bože, [5] vyslyšel žádosti mé, dal jsi dědictví bojícím se jména tvého. 7 Ke dnům krále více dnů [6] přidej, ať jsou léta jeho od národu do pronárodu, 8 Ať bydlí na věky před tváří Boží; milosrdenství [7] a pravdu nastroj, ať ho ostříhají. 9 A tak žalmy zpívati budu jménu tvému na věky, a [8] sliby své plniti budu den po dni.
- ↑ Žalm.5,2.
- ↑ Žalm.18,7.
- ↑ Žalm.46,2.
- ↑ Žalm.36,8;57,2.
- ↑ 1 Mojž.28,20.
- ↑ Izai.38,5.;53,10.
- ↑ Žalm.40,12. Přísl.20,28.
- ↑ Žalm.65,2.
Žalm LXII.
David jaké doufání v Boha měl, když ssoužen byl, oznámiv, 4. protivníky tresce, 6. sebe i jiné věřící v doufání ustavuje, 11. a od spoléhání v marných věcech odvozuje.
1 Přednímu z kantorů [1] Jedutunovi, žalm Davidův. 2 Vždy předce k Bohu [2] má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé. 3 Vždyť předce [3] on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě. 4 Až dokud zlé [4] obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed [5] navážená a stěna nachýlená jste. 5 Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah. 6 Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. 7 Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se. 8 V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, [6] doufání mé v Bohu jest. 9 Naději v [7] něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah. 10 Jistě žeť jsou [8] marnost synové lidští, a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost. 11 Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; [9] statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce. 12 Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc, 13 A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že [10] ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho.
- ↑ Žalm.39,1.
- ↑ Izai.30,15.
- ↑ Žalm.18,2 násl.
- ↑ Žalm.31,14.
- ↑ Izai.30,13.
- ↑ Žalm.61,4.
- ↑ Žalm.4,6.
- ↑ Žalm.39,6.12.
- ↑ Mat.19,22.
- ↑ Mat.16,27.
Žalm LXIII.
Předkládá svou vroucí žádost k spatřování zase slávy Boží v chrámě jeho, 9. přítomnou milostí Boží se těší, 10. nepřátelům zahynutí, sobě pak radost předpovídá.
1 Žalm Davidův, [1] když byl na poušti Judské. 2 Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebeť hned v jitře hledám, [2] tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody, 3 Abych tě v svatyni tvé spatřoval, a viděl sílu tvou a slávu tvou, 4 (Neboť jest [3] lepší milosrdenství tvé, nežli život), aby tě chválili rtové moji, 5 A tak abych tobě [4] dobrořečil, pokudž jsem živ, a ve jménu tvém pozdvihoval rukou svých. 6 Jako tukem a sádlem sytila by se tu duše má, a s radostným rtů prozpěvováním chválila by tě ústa má. 7 Jistě žeť na tě pamětliv jsem i na ložci svém, každého bdění nočního přemýšlím [5] o tobě. 8 Nebo jsi mi býval ku pomoci, protož v stínu [6] křídel tvých prozpěvovati budu. 9 Přilnula duše má k tobě, [7] pravice tvá zdržuje mne. 10 Pročež ti, kteříž hledají pádu duše mé, sami [8] vejdou do největší hlubokosti země.
