Stránka:Bible česká SZ III.pdf/474

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Žalozpěv pátý

(5, 1—22).

Bída společenská se stanoviska ženy (v. 1—5). Bída se stanoviska muže (v. 6—10). Násilí páchané na ženách (v. 11), na mužích (v. 12 n), ticho jako na hřbitově (v. 14 n), to všecko za hříchy (v. 16). Zdá se, jakoby Hospodin na zpustošeněm Sionu již nesídlil (v. 17—19). Což nekyne již naděje? (v. 20—22).

Modlitba proroka Jeremjáše.

Hlava 5.

I.

1Rozpomeň se, Hospodine, co nás potkalo,
popatř a viz naše pohanění.
2Dědictví naše dostali cizáci,
domy naše cizinci.
3Osiřeli jsme, bez otce jsme,
matky naše ovdověly.
4Vodu svou za peníze pijeme,
dříví své za stříbro kupujeme.
5Za šíje nás táhnou,
unaveným nedávají odpočinku.

II.

6Po Egyptě vztáhli jsme ruce, po Assyrii,
bychom se nasytili chlebem.
7Otcové naši, (kteří) zhřešili, (tu) nejsou,
ale my jejich nepravosti neseme.
8Otroci panují nad námi,
není, kdo by (nás) vytrhl z ruky jejich.
9Chléb sobě přinášíme s nebezpečím, že nám život
vezme meč pouště.

H1. 5. Zenner vidí tu opět sborovou píseň, složenou ze slohy I (v. 1—5), z protislohy I (v. 6—10), z mezislohy (v. 11—16), ze slohy II (v. 17—19) a z druhé protislohy (v. 20—22). Viz obsažník. Slohu I. a II. a z mezislohy v. 11. 14n zpíval prý sbor ženský (?), obě protislohy a z mezislohy vv. 12n 16 zpíval prý sbor mužský (?). — Nadpis „Modlitba proroka Jeremjáše“ není ani v hebr, ani v LXX. V syrském překladě jest.

V. 1. Jer prosí Hospodina, by „se rozpomněl“ proto, aby brzy přispěl na pomoc (Rhabanus Maurus † 856).

V. 2. srv. s 4 Král 25, 9; Jer 52, 13.

V. 3. Sirotci a vdovy neměli nutné opory v otcich a v manželích. — Také Judovci jsou nyní bez dosavadní opory Boží…

V. 4. Chaldové zdanili v Palestině i věci k životu nejprostšímu nezbytně nutné.

V. 5. Chaldové „táhnou za šíje“ Judovce jako bývá tahán dobytek. Tvrdé, železné šíje své nechtěli ohnouti a podložiti jhu Hospodinovu, za to nyní nepřítel klade své jho na ně jako na dobytek (Knabenbauer).

V. 6. Judovci zbylí v Palestině jsou odkázáni na milost Egypta, do něhož uprchli (Jer 41, 17n), nebo na milost Chaldů (= „Assyrů“) ti, kteří zůstali v Palestině. „Assur“ znamenává ve smyslu obecném ne toliko Assyrii, ale i Babylonii, jež nastoupila jakožto dědic po Assyřanech (r. 606). Gietmannovi se zamlouvá znění v. 6. podle LXX: „Egypt vztáhl ruce na nás, Assyřan podle své libosti“ (učinil taktéž).

V. 7. Národní vina — příčina národního neštěstí. (Jer 15, 4; 16, 11n; Ex 20, 5; Dt 5. 9.)

V. 8. „Otroci“ = pohané, se zřetelem na sliby, dané Judovcům, že budou hlavou všech národů (Is 14, 1; 49, 23; Jer 31, 7. hebr).

V. 9. „meč pouště“ = tlupy ozbrojenců, zdržujicich se v úkrytech samot a odtud podnikajících výpravy proti Judovcům, zbylým v Palestině, jimž se nedostává potřebné ochrany od Chaldů. (Splnilo se Dt 28, 48.)