přátelé jejich pošlapati a zpustošiti zemi jejich a vztáhnouti ruce na svatyni jejich. 32Tehdy opřel se tomu Šimon, bojoval za svůj národ, s velikým nákladem (svých) peněz ozbrojil vojáky národu svého a platil je. 32Ohradil judská města, také Betsuru, která byla při hranicích země Judské, kde bývaly prve zbraně nepřátelské a usadil tam judskou posádku. 33Ohradil také Joppe, které bylo u moře, dále Gazaru, která jest při hranicích Azotska, kde bydlili prve nepřátelé, usadil tam Judovce a uložil tam vše, čeho bylo třeba k udržení jich. 35Lid vida dílo Šimonovo a slávu, kterou si umínil zjednati národu svému, ustanovil jej svým vůdcem a veleknězem, protože on učinil všecky ty věci a pro spravedlnost a věrnost, kterou zachoval národu svému a že vyhledával každým spůsobem povznésti svůj lid. 36Za dnů jeho dařilo se (dílo) rukou jeho, aby vypleněni byli pohané ze země jejich i ti, kteří byli v městě Davidově v Jerusalemě a na hradě, ze kterého vycházeli a poskvrňovali vše, co jest kolem svatyně na veliký úkor svatosti (její); 37osadil jej Judovci na obranu země i města a zvýšil zdi jerusalemské. 38Král Demetrius potvrdil mu velekněžství 39podle toho, učinil jej přítelem svým a oslavil ho slávou velikou. 40Byltě slyšel, že byli Židé od Římanů prohlášení za přátele, spojence a bratry a že byli poslové Šimonovi slavně přijati. 41Židé tedy a kněží jejích se usnesli, aby byl jejich vladařem a nejvyšším knězem na věky, dokud by nepovstal prorok spolehlivý; 42aby byl jejich vojevůdcem, 43aby pečoval o svatyni, aby ustanovoval činovníky nad bohoslužbou, nad zemi, nad zbrojí a nad pevnostmi, aby pečoval o svatyni, aby ho všichni poslouchali, aby jeho jménem spisovány byly všecky listiny v zemi, aby se obláčel v šarlat a zlato, 44a nikomu z lidu nebo z kněží aby nebylo dovoleno zrušiti něco z těch práv nebo vzpírati se proti tomu, co on praví, aneb svolati shromáždění v zemi bez něho, neb obláčeti se v šarlat a užívati zlaté zápony. 45Kdo by pak proti tomu učinil nebo zrušil něco z těch věcí, bude hoden trestu. 46Zalíbilo se tedy všemu lidu ustanoviti Šimonovi právo, by směl jednati podle toho, co bylo řečeno. 47Šimon to přijal a souhlasil s tím, aby zastával velekněžství, aby vůdcem byl a knížetem národa židovského i kněží, aby vládl nade všemi.“
V. 33 n. O Betsuře, sídle syrské posádky srv. 6, 50; 9, 52; 10, 14. — O Joppe srv. 12, 33; o Gazaře 13, 43n.
V. 35. Srv. 13, 8. 36. — „ustanovil jej svým vůdcem“ a s tím ustanovením vždycky souhlasil, nikdy toho nelitoval, nikdy neodvolal, nikdy lidu nenapadlo chtíti Šimona sesaditi.
V. 36. Srv. 13, 47; 1, 36 n. 57; 4, 41; 6, 18; 11, 41; 13, 50 n.
V. 37. Srv. 12, 36.
V, 38 n. Srv. 13, 36—40.
V. 40. Srv. 8, 20; 15, 17. — Ježto Demetrius, poslal již r. 170 list Šimonovi, nemohl slyšeti tehdy o přijetí židovských poslů v Římě, kdyžtě poselství to bylo vypraveno teprve r. 172! Dlužno tedy míti za to, že Židé, kteří sestavovali nápis tento, dali se vésti toliko touhou zdůrazniti všecky zásluhy Šimonovy, jeho čest a slávu, nikoli však postupem časovým!
V. 41. „vladařem“, knížetem politickým, vůdcem vojenským a veleknězem „na věky“ t. j. dědičným. — „prorok spolehlivý“, který by oznámil, že vůle Nejvyššího stanoví jiný řád. — Srv. 4, 46; 9, 27. — Bylo na pováženou, že veleknéžstvi, jež příslušelo nejstaršímu synu Áronovu, měli nyní Joaribovci (Hasmoneovci) a že i politická vláda, která podle Písma náležela Davidovcům, byla v rukou Joaribovců (Levitů).
V. 43 O šarlatu viz 10, 20. — „zlato“ = aby směl nositi zlatou sponu; viz 10, 89.
