A vše, co se tehdy stalo, jest obsaženo v závitku listu, to jest (v závitku) tohoto spisu; 27co měli totiž vytrpěti, co však potom se změnilo.
Židé zavázali sebe, potomstvo své i všecky, kteří k náboženství jejich chtěli připojeni býti, že nikomu nebude dovoleno těch dvou dní pominouti bez slavností, o kterých svědčí písmo a (jak) žádají stanovené výroční doby; 28to že jsou dni, které nikdy nepřijdou v zapomenutí, ale po všech pokoleních a po všech krajinách všeho světa že slaveny budou; aniž bude které město, ve kterém by dni „furim“, to jest „losů“, nebyly zachovávány od Židů i od jejich potomstva, které k těm posvátným obyčejům zavázáno jest.
29Ester královna, dcera Abihailova psala [s Mardocheem, Židem] také druhý list, aby s veškerým důrazem den tento slavný stanoven byl na budoucí časy. 30A rozeslali jej všem Židům, kteří přebývali ve stu dvaceti sedmi krajinách krále Asuera, (přejíce) jim upřímně pokoj, aby přijali 31obyčej dnů losů a časem svým je s radostí slavili, jak nařídil Mardocheus [a Ester], a (jak) oni se zavázali, za sebe, i za potomstvo své, že budou zachovávati posty, křiky, zkrátka dny losů, 32to jest vše, co v tom spisu, [který sluje Ester], napsáno jest.
V. 27. „písmo“ = Mardocheův list. — „žádají“ závazné výroční zvyky.
V. 29. n. První spis, který doporučoval Židům slaviti svátek „púrím“, a vypravoval proč, napsal dle v. 20. Mardocheus. Druhý spis dala napsati Ester. Pravděpodobně opakoval, co byl napsal Mardocheus a některé drobnosti podával podrobněji. — „s Mardocheem Židem“ pokládá kritika za glosu a proto důsledně místo „rozeslali“ dlužno čisti: „rozeslala“. — Přáním „pokoje“ list Esteřin dle tehdejšího zvyku počínal. Viz 13, 1; 16, 1.
V. 31. „posty a křiky“ list „prvý“ (Mardocheův, 9, 20. nn.) neukládal výslovně. Mělo býti opakováno kvílení, o kterém výše 4, 16.
V. 32. Dle hebr. list Esteřin upevnil předpisy (Mardocheovy) o purimu a byl zapsán do knihy, Také tento „druhý“ list byl pramenem spisovateli dnešní kanonické knihy Ester. Viz Úvod str. 3 — Svátek slavený dne 17. adaru slul v dobách machabejských „Den Mardocheův“ (2. Mach 15, 37.). — Pozdější Židé dle těchto dvou listů (Mardocheova a Esteřina) slavili den 13tý postem („Esteřiným“) a kvílením, den 14. radostnými hody. Roku přestupného, kdy totiž za 12tý měsíc („adar“) byl vložen měsíc 13tý, zvaný „veadar“ (=„druhý adar“), slaven „malý púrím“ v adaru, a „velký purím“ v měsíci veadaru. Padl-li 13. adar na sobotu nebo na pátek, byl půst přeložen do předu. Bohoslužebně, obětmi svátek púrím slaven nebyl. Později však přece se scházeli Židé v synagogách, kde dne 13. adaru (ve „svatvečer“) byly čteny z Gn hll. 32.—34. Nejdůležitější úkon dne svátečního byla četba „Závitku“ (Megillá), t. j. knihy Ester, večer nebo v noci v osvětlených sbornicích. Téhož dne ráno čten úryvek Ex 17, 8.—16., ježto se domnívali Židé, že byl Aman potomek Agaga, krále amaleckého (Srv Est 3, 1.). — Dle talmudu byly ve starších dobách o svátku „púrím“ zakázány těžké práce (jako v sobotu). Postupem doby nabýval svátek púrím víc a více rázu světského, jakéhosi židovkého masopustu. Když bylo při četbě vysloveno jméno „Aman“, křičeli posluchači: „Vyhlazeno budiž jméno jeho!“ nebo: „Ať zpráchniví jméno hříšníků!“ Mládež tleskala rukama, tloukla do lavic nebo šermovala kusy dřeva (kamene), na kterých bylo napsáno jméno „Aman“. Když byla „Megillá“ přečtena, všichni shromáždění počali křičeti: „Zlořečený Aman! Blahoslavený Mardocheus! Zlořečená Zares! Blahoslavená Ester! Zlořečení modláři! Blahoslavení všichni Israelité! Blahoslavený Harbona, který pověsil Amana!“ Také pálívali obraz Amanův a křiž (=„šibenici“). Ježto byly s pálením kříže později spojovány úmysly protikřesťanské, zakázal ten obyčej císař Theodos. Jak masopustní byl později ten svátek, patrno z názoru, který tlumočí pojednání talmudske zvané „Megilla“ (VII, 2.), že prý má každý Žid na svátek púrím píti, až nedovede rozlišovati mezi „Zlořečený Aman“ a „Blahoslavený Mardocheus!“ (Úpadek mravouky proti starší mravouce biblické!)
