oblečen v roucho královo, posazen na koně, na kterém jezdí král, dostaň korunu královskou na hlavu, 9a první z královských knížat, z vladařů, ať drží koně jeho, jde po ulici města a volá: „Tak je ctěn, koho král ctíti chce!“ 10I řekl mu král: „Rychle vezmi roucho i koně, a učiň, jak jsi řekl, Mardocheovi Židu, který sedí přede dveřmi paláce. Hled, ať nic z toho, co jsi mluvil, neopomeneš!“
11Vzal tedy Aman roucho i koně, oblékl Mardochea a sedícího na koni po ulici města předcházel volaje: „Touto ctí jest omilostěn, koho král chce ctíti!“
12Mardocheus vrátil se (zase) ke dveřím paláce. Aman pak rychle šel domů, jsa smuten a maje hlavu zakrytou. 13A vypravoval Zarese, manželce své, jakož i přátelům vše, co se mu přihodilo. Mudrci, kterých se radíval, i manželka jeho mu odpověděli: „Je-li z rodu židovského Mardocheus, před kterým jsi počal padati, nebudeš moci jemu odolati, ale padneš před ním.“
Aman nakolen, Mardocheus povýšen
(6, 14.—8, 2).
14Když oni ještě mluvili, přišli královští komorníci a přinutili ho, by rychle šel na hody, které byla královna připravila.
Hlava 7. — 1Přišel tedy král i Aman, aby hodovali s královnou. 2Také (tohoto) druhého dne řekl jí král, když se byl vínem rozehřál: „Jaká je žádost tvá, Estero, aby ti byla splněna? Co si přeješ, aby se stalo? I kdybys polovici království mého žádala, dostaneš (ji)!“ 3Ona mu odvětila: „Nalezla-li jsem milost před očima tvýma, ó králi, a libo-li tobě, daruj mi život můj! — za ten prosím — a národ můj, — za ten žádám. 4Neboť prodáni jsme já i národ můj, abychom byli potřeni, pobiti, abychom zahynuli. Ó kéž jsme (raději) za otroky a otrokyně prodáni! Bylo by to zlo snesitelné, a lkajíc mlčela bych; nyní však máme nepřítele, jehož ukrutnost dotýká, se krále!“ 5Král Asuerus ujav se
V. 9 n. jak štípla Amana slova: „Mardocheovi Židu, který sedí…“ — Král ukládá, by Aman nic neopomenul, ježto věděl, jak nesnadno bude podrobiti se královu rozkazu. — Příběhy tu líčené skutečně velmi překvapují. Je však dostatečně ze zkušenosti známo, že skutečnost předstihuje nejednou nejbujnější obrazivost; stává se, co nemohl vymysliti nejvynalezavější lidský důvtip.
V. 12. Zahaliti hlavu — známka smutku jako 2. Sam 15, 30; Jer 14, 3. n.
V. 13. Mezi přáteli Amanovými byli mágové, hadači, „mudrci“. Srv. výše 1, 13. Pověrčivě se domnívali, že roztodivná, překvapující událost je zlé znamení („omen“). Z požehnání, kterému se Židé těšili (bohatství, četné rodiny, vynikající místa, kterých dosáhli atd.) vyvozovali, že jsou Židé pod ochranou vyšší moci. (Či snad věděli, že královna Ester je Židovka, která svůj vliv proti Amanovi uplatní?)
V. 14. Aman příliš nepospíchal na hostinu, ježto byl v náladě mrzuté. (Snad i tušil, že Židovka Ester kuje tajné plány?)
Hl. 7. — V. 3. Ukládati o život královně stačilo, by strůjce zkrácen byl o hlavu. Srv. kterak trestá i moderni stát atentát na člena panujícího domu.
V. 4. „Prodáni“ jsou za 10.000 slíbených hřiven 3, 9. — „dotýká se krále“ (pochybný překlad), ježto jde o život milované královny; bude také král pokládán za ukrutníka, dá-li celý jeden národ své říše vyhubiti. (Achemenovci chtěli býti považováni za panovníky milostivé, blahovolné, přející všem národům své říše).
V. 5. Živěji hebr: „Kdo je to? A kde je ten, který se opovážil pomysliti, že tak učiní?“ — Král není si vědom, že sám svolil, by Židé byli vypleněni (3, 8. nn.). Z toho možno vyvozovati, že Aman lstivě na králi ten výnos vymohl. Takový zmatek, „orientální pořádek“ není na Východě nic neslýchaného. — Aman byl zděšen tak, že se neodvážil pronésti ani slova na obranu.