Cos jim schoval, ať naplní útroby jejich,
ať se tím nasytí, a zbytek odkáží dětem!
15 Já však, jsa nevinný, patřit budu na tvář tvou,
do syta na tvou velebu, až se ukáže.
Žalm 17. (18.). Píseň díků za dlouholetou, podivuhodnou ochranu Boží.
Nadpis (v. 1.). První dvě sloky (v. 2—7.) ohlašují a rozvádějí předmět básně. — Sloka třetí a čtvrtá (v. 8.—13.). líčí výbuch Božího hněvu a popisuje příchod Boha na soud v podobě vichoru. — Sloky pátá a šestá (v. 14.—20.) rozpřádaji myšlenku a obraz sloky čtvrté. — Sloka sedmá až devátá vypočítává důvody, proč se Jahve básníka ujal (v. 21.—30.). Sloka desátá a jedenáctá (v. 31.—36.) učí, jak právem David v Jahva skálopevně doufal. — Sloky dvanáctá a třináctá líčí podrobněji, kterak Jahve Davidovi pomáhal (v. 31.—43.) Sloka čtrnáctá a patnáctá (v. 44.—50.) vzpomíná vděčně, že Jahve podporoval Davida v boji proti vnějším nepřátelům a dopřál mu podrobiti si cizí národy. — V. 51. je závěrek celé té písně děkovné.
1 Ku konci. — (Žalm) služebníka Hospodinova Davida, který pronesl k Hospodinovi slova této písně v den, kdy ho vytrhl Hospodin z ruky všech nepřátel jeho, i z ruky Saulovy. Řekl:
2 Chci tě milovat, Pane, má sílo!
3 Hospodin tvrz má je, a mé útočiště;
on je také vysvoboditel můj.
4 Bůh můj je pomocník můj, budu v něj doufat;
obránce můj, roh mé spásy, můj ochránce.
Chválil jsem a vzýval Hospodina,
a tak nepřátel svých byl jsem zbaven.
5 Obklíčily mne (totiž) hrůzy smrti,
přívaly zloby mne poděsily,
6 Hrůzy pekelné mne obklíčily,
náhle mne překvapila tenata smrti.
odděl je v životě jejich; ze skrýší tvých naplněno jest břicho jejich. Naděleni jsou syny, a zanechávají ostatku svých maličkým svým.“ Žalmista prý prosí Boha, aby vyhladil z prostředku spravedlivých světáky, kterým se řízením Božím znamenitě na zemi vede; mají četné potomstvo a i jemu odkazují bohatství, ačkoli ho do syta užívali sami.
V. 15. „já však“ proti nešlechetným odpůrcům Božím. Silný protiklad. Ti budou nasyceni za své hříchy božími tresty, já spravedlivý sladkým patřením na Boha přítomného, na jeho podobu, na jeho postavu, obraz (hebr). — „velebnost Boží se ukáže“ až básník „procitne“ (hebr.) až povstane z temna, do kterého zahaluje ho nebezpečí smrti. Žalmista pocítí sladkou přítomnost Boha vysvoboditele. Ta sladkost dojde vrcholu až v nebesích; právem lze míti za to, že tu zableskla duší básníka inspirovaného jiskra naděje na radost posmrtnou, nadpřirozenou, která plyne z blaživé přítomnosti Boží jeho přátelům, světcům, jakým byl žalmista. — Také křesťan, který se snaží, aby byl dokonale živ, bývá proto velmi často pronásledován. Bůh však ho neopouští, opatruje ho jako zřítelnici oka, dává mu již tu na zemi a dá mu dokonale po smrti okoušeti, jak sladko jest býti blízko Bohu, žíti s ním v ustavičném styku a spojení.
Ž 17. — Výklad k tomuto žalmu viz 2. Sam 22.
