Žalm 14. (hebr. 15.) Vzor spravedlivého, který smí s Bohem obcovat a čekat od něho ochranu.
Nadpis. Otázka, kdo smí býti ve svatyni hostem Božím a doufati, že Bůh bude ho chrániti, (v. 1.). Bůh odpovídaje na tu otázku kreslí v hlavních rysech ideál spravedlivce starozákonného (v. 2.—5.).
1Žalm Davidův.
(Poutník před branou svatyně): „Pane, kdo smi být hostem ve tvém stánku,
aneb kdo přebývat na tvé svaté hoře?“
2 (Bůh ústy proroka): „Kdo žije bezvadně a koná spravedlnost:
3Ten, kdo upřímně smýšlí ve svém srdci,
s pomluvou na jazyku nepobíhá,
nečiní žádné křivdy bližnímu svému,
aniž hanu vznáší na své druhy;
4 zlomyslníka kdo zavrhuje,
ale váží si ctitelů Hospodinových;
přísahy, kterou se bližnímu zavázal, neruší,
5 kdo svých peněz na lichvu nepůjčuje,
a proti nevinnému úplatků nebere.
Kdo takto jedná, nebude viklat se na věky!“
Ž 14. — V. 1. Pěvec chystá se vstoupiti do svatyně, aby tu obcoval bohoslužbě (a snad i při obětní hostině aby hodoval s Bohem a byl jeho hostem). Bude-li Bůh pokládati se za jeho hostitele, bude také po lidsku mluveno považovati za svou povinnost dle tehdejších (i dnešních) názorů na Východě, svého hosta opatrovati, jeho práv hájiti. Žalmista vidí, že za hosta Božího nebude pokládán, účastní-li se toliko zevně bohoslužby, vidí, že Bůh žádá přiměřeného smýšlení a života, který s ním souhlasí. I táže se, jaké to smýšlení a jaký ten život má býti, áby se mohl pokládati za hosta a chráněnce (klienta) Božího. Bůh odpovídaje žalmistovi líčí starozákonného poctivce. Podobně Is 33, 13.—16. Možno, že později poutník sám nebo ve sboru putující do Jerusalema na svátky ne-li cestou, tedy u vchodu do svatyně zpíval si a na sebe obracel tento Ž. „svatá hora“ = Sión = Jerusalem, — Arabové dosud nazývají toho, kdo bydlí v Mekce u Kaby „džárul-láh“, t. j. host Boží.
V. 2. Na krátkou otázku (v. 1.) dlouhá odpověď (v. 2.—5.) podává zrcadlo spravedlivého člověka nejprve všeobecně (v. 2.): nečiniti nic zlého (=„vada“, úhona mravní) a konati kladně dobré („spravedlnost“).
V. 3. Základ spravedlnosti dlužno hledati v duši, v poctivém smýšlení, v upřímné snaze, v opravdové vůli. — „vznáší“ nebo „kydá“.
V. 4. „zlomyslníka“ = člověka pro špatnost od Boha zavrženého pokládá také spravedlivec za hodna, by jím, t. j. přesněji řečeno jeho špatností opovrhoval. — Dle hebr. nemění přísahy, i když bude míti hmotnou škodu, splni-li ji svědomitě; bez ohledu na to, přísahal-li co Bohu nebo bližnímu.
V. 6. O zákazu bráti úrok od soukmenovců viz Ex 22, 25; Lv 25, 36; Dt 23, 20. Úplatky bráti nesměli soudcové a vůbec lidé, kterým byl veřejný úřad svěřen. Srv. Ex 23, 8. — Vzor spravedlivce vymalován tu deseti větami; desítka byla náznačná číslice, znamenající veškerost nebo celek. Srv. desatero přikázání. — „nebude se viklati“, t. j. bude pevně státi, jsa chráněn samým Bohem, který ho pokládá za svého hósta a chráněnce. Srv. v. 1. Tak vrací se básník tímto posledním řádkem k otázce řádku prvého. — Chránil-li Bůh svaté starozákonné, chrání tím více spravedlivce Zákona nového; možno, proto vhodně Ž 14. modliti se na svátky sv. mučedníků a vyznavačů. Chrání je zejména tím, že dal jim anděly strážné. — Nejdokonaleji zrcadlí se obraz spravedlivého tu nastíněný v Ježíši Kristu, proto lze ho užiti také ke cti jeho.
