Některé žalmy byly původně písně soukromých jednotlivců,[1] později pak bylo jich používáno k veřejné bohoslužbě. Jiné žalmy vznikly již proto, aby jimi byl Bůh při veřejných službách Božích oslavován[2] Aby žalmy, které byly původně písněmi soukromníků[3] k bohoslužbě lépe se hodily, byly od povolaných činitelů poněkud pozměněny,[4] rozšířeny,[5] zkráceny, rozděleny nebo spojeny.[6] Takto stal se žaltář bohoslužebným zpěvníkem a modlitební knihou starozákonné církve[7] a tím býti nepřestal ani v církvi Kristově.[8] Proto
- ↑ V těch mluvívá žalmista o sobě v první osobě jednotného čísla a líčívá své osobní zkušenosti a zážitky. Srv. na př. Ž 8; 4, 3.—6; 18. a.; 28; 21, 26; 33, 4; 34, 18; 61, 9; 68, 7. nn. Srv. také Ž 26, 10; 34, 11.—14; 40, 6. 10; 50, 1—19; 102; 103: 110; 144.
- ↑ Srv. na př. Žž 14; 19; 20; 23; 45.-47; 67; 71; 75; 105.-108. a jj.
- ↑ „povolaní činitelé“ byli popředně (inspirovaní) proroci.
- ↑ Tak dle odpovědi papežské biblické komise ze dne 1. května 1910 k otázce 6.
- ↑ Na příklad uvádí papežská komise Ž 50. Ten Ž jest sice dílo Davidovo, avšak poslední dva verše jsou pozdější dodatek. Viz výklady k Žž 113b, 4.—8; 134, 15.-18; 3; 13; 24; 27; 33; 52; 68; 101, 14.—23; 105; 124; 130; 143, 12.—14.
- ↑ O tom rozdělení nebo sloučení viz výše pozn. 6. Papežská komise připouští, že se tak státi mohlo také nedopatřením opisovačů nebo z jiných neznámých příčin.
- ↑ Již David ustanovil zpěváky, aby zpívali při bohoslužbě (1. Par 16, 4.). Podobně zpívány byly žalmy ve chrámě za dob Ezechjášových (2. Par 29, 25.30.), Josiášových (2. Par 35, 15.), Esdrášových a Nehemjášových (Esdr 3, 10; Neh 12, 24. n.). Který den který žalm býval zpíván, o tom částečně poučují nás některé nadpisy, jak řečeno již výše v pozn. 12. Dle talmudu býval zpíván dne třetího po sobotě, tj. v úterý Ž 81; pátý pak den po sobotě, t. j. ve čtvrtek Ž. 80. — Šest Žž, 112.—117. pěli Hebreové na nov měsíce, na velikonoce, letnice a svátky stanové; zpívali je stojíce slavněji nežli žalmy jiné; skupinu těch žalmů nazývali rabíni „hallél (= hymnus) egyptský“. (Tu a tam se praví, že ji nazývali „hallél veliký“. Avšak „hallél veliký“ sluje ve spisech starých rabínů buď toliko Ž 135. (136.), nebo (jindy) Žž 134. a 135 (135, 4 — 136, 26.), nebo konečně Žž 119.—135. (120.—136.). „Egyptský hallél“ zpívali Židé po hostině velikonočního beránka. Ten obyčej zachoval také Pán a apoštolově Mt 26, 30; Mk 14, 26 ). — O žalmech „stupňových“ viz výše pozn. 12. V pozdějších dobách rozdělili prý Židé žaltář na sedm částí a každou zpívali jeden den v týdnu, takže za každý týden přezpívali celý žaltář. Že byly žalmy oblíbeny také v modlitbách soukromých, možno vyvozovati z 2. Sam 23, 2; Is 38, 20; Jon 2; Jer 33, 21; Sir 51. — Dle Ž 105, 48. možno se domnívati, že sbor zazpíval (jednohlasně diatonicky) žalm, načež lid provolával Amen, Amen, a tak spojoval se s přáním, vysloveným ve zpívaném Ž. — Jindy však zpívaly dva sbory střídavě po jednom verši nebo sloce, jako Ex 15, 21; Neh 12. 27. n. Jindy snad předzpěvoval sbormistr a pod. Střídavý zpěv, který bylo sbormistrovi ríditi, mohla znamenati poznámka: „Sbormistrovi“ o které viz výše v pozn. 12 Dle pozdějšího židovského podání každý den po ranní oběti zazněly cymbaly, pak ostatní nástroje, načež byl zpíván ustanovený žalm rozdělený na tři části; mezi zpěvem každé části hudba dlouho vyhrávala. Když byl n 70. po Kristu chrám jerusalemský rozbořen, zanikly oběti a z bohoslužby nezbylo Židům leč předčítání Písma a zpěv žalmů.
- ↑
bejským žalmům skýtá kniha Sir napsaná hebrejsky kolem r. 190 před Kr. a (přeložena do řečtiny kolem r. 130 před Kr.) Gasser a Eberharter shledali, že Sir opírá se o žalmy tou měrou, že za jeho času náš žaltář o pěti knihách v podstatě měl týž rozsah, jaký má dnes; není proto dovoleno klásti větší počet Žž do časů machabejských. Překladatel knihy Sirachovcovy praví v předmluvě ke svému překladu, že byly již přeloženy di řečtiny (před r. 130) „torá, proroci a ostatní otcovské knihy“ (O tóře a „prorocích“ viz Sv. I str. 715 pozn 1.). Mezi „ostatními kninami“ posvátnými byl zajisté také žaltář. Byl-li Žalt již před r. 130 do řečtiny přeložen, byl prve v jazyku hebrejském uzavřen; nesnadno mysliti, že byl ještě po tomto překladu hebrejský Žalt rozmnožován novými žalmy a že ty žalmy nové byly ojediněle do řečtiny překládány a do řeckého žaltáře dodatečně vkládány. Tím nesnáze vysvětliti, že domnělé žalmy machabejské nebyly dány na v konec žaltáře, ale vsunuty mezi staré žalmy, do knihy druhé (Ž 43.) a třetí (Žž 73; 78; 82.)! Proto považuje Schlögl záhadu, jsou-li či nejsou žalmy machabejské za „nerozluštěnou otázku“.
