Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů církevních, nelze rozumně popírati, že je čelným[1] původcem písni žaltářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati.[2]
Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uváděny, ku kterým popředně počítati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109.[3]
Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních[4] nebo méně správného výkladu posvátného znění snažili se dokázati, že jest nemálo[5] žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských.[6]
- ↑ Dle kritického šetření Schlöglova pocházejí od Davida jistě Žž: 1.—40; 50.—64; 67.—69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.—144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi pravděpodobno jest, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90—106., možno že i Žž 110.—117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí Vigouroux: Pokus, zbaviti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšílenějších podniků moderní nevěry. Nesložil-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy.
- ↑ Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4.
- ↑ Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 5.
- ↑ Zejména vyšší nebo menší stupeň nábožensko-mravního vývoje, který z toho onoho Ž vysvitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poněvadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho literatury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány.“ (Sedláček.)
- ↑ Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se doumívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.—98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110—115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy nemnoho (Ž 118?; 147.—150.?).
- ↑ Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce sedmé. Již někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž předpovídá a ma-
pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové země a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?“ Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., 1.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl David také za původce Ž 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. Pavel soudil o Ž. 31., když Řím 4, 6.—8. napsal: „Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu.“ V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž 68; píšeť: „A David praví: „Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatemnět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky.“ Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 94. Bůh „stanoví opět jakýsi den (= dobu mesiášskou), jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého.“
