Stránka:Bible česká SZ II.djvu/158

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů církevních, nelze rozumně popírati, že je čelným[1] původcem písni žaltářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati.[2]

Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uváděny, ku kterým popředně počítati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109.[3]

Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních[4] nebo méně správného výkladu posvátného znění snažili se dokázati, že jest nemálo[5] žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských.[6]

    pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové země a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?“ Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., 1.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl David také za původce Ž 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. Pavel soudil o Ž. 31., když Řím 4, 6.—8. napsal: „Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu.“ V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž 68; píšeť: „A David praví: „Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatemnět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky.“ Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 94. Bůh „stanoví opět jakýsi den (= dobu mesiášskou), jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého.

  1. Dle kritického šetření Schlöglova pocházejí od Davida jistě Žž: 1.—40; 50.—64; 67.—69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.—144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi pravděpodobno jest, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90—106., možno že i Žž 110.—117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí Vigouroux: Pokus, zbaviti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšílenějších podniků moderní nevěry. Nesložil-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy.
  2. Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4.
  3. Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 5.
  4. Zejména vyšší nebo menší stupeň nábožensko-mravního vývoje, který z toho onoho Ž vysvitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poněvadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho literatury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány.“ (Sedláček.)
  5. Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se doumívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.—98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110—115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy nemnoho (Ž 118?; 147.—150.?).
  6. Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce sedmé. Již někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž předpovídá a ma-