16Rut odpověděla: „Nenuť mne, bych tě opustila, bych odešla; neboť kamkoli půjdeš ty, půjdu já, a kde dlíti budeš ty, dlíti budu také já. Lid tvůj lid můj, a Bůh tvůj Bůh můj. 17Která země tě přijme, až budeš umírati, v té zemru a tam dojdu hrobu. Ať mě Hospodin trestá a zase trestá, odloučí-li mne od tebe něco jiného než toliko smrt!“
18Vidouc tedy Noemi, že je Rut nezvratně odhodlána jíti s ní, přestala jí odporovati [a domlouvati, aby se vrátila k svým].
19Šly tedy spolu a přišly do Betléma. Když vešly do města, roznesla se všady rychle (o tom) zvěst, a ženy pravily: „Je to ona Noemi?“ 20Ona jim však řekla: „Nenazývejte mne Noemi, [to jest Sličnou], ale raději nazývejte mne Mara, [to jest Hořkou], nebo hořkostí mne velmi naplnil Všemohoucí. 21Vyšla jsem plna, a prázdnou mne zpět přivádí Hospodin. Proč tedy nazýváte mne Noemi, když mne Hospodin ponížil a Všemohoucí sklíčil?“
22Přišla tedy Noemi s Moabkou Rut, svou snachou, ze země, kde byla hostem; vrátila se do Betléma, když počali žíti ječmeny.
Za svou lásku k příbuzné dochází Rut laskavého přijetí na poli jiného svého příbuzného, Booza, v Betlémě.
Hlava 2. — 1Muž Elimelech měl krevního přítele, člověka zámožného, velmi bohatého, jménem Booz. —
také v manželství, do kterého by vešla s Moabem, ježto dle tehdejších názorů náboženství mužovo bylo také náboženstvím manželčiným. Noemi, posílajíc Rut domů, předvídá, že i Rutě bude odloučiti se od Boha Jahve, ano jaksi Rut k tomu činu svádí; opírá sice svou radu o běžný názor lidový, tehdy všeobecné rozšířený, v ústech Israelitky je však nesnadno jej ospravedlniti! Ani tehdy nebyla „víra jako víra“ zejména tu, kde šlo o změnu víry pravé k vůli manželskému sňatku. Inspirovaný spisovatel sice podává slova Noemina, avšak jejího jednání neschvaluje! Ostatně možno uvésti na Noeminu omluvu, že byla tak dojata starostí o budoucnost snach a láskou k nim tak uchvácena, že rozum a svobodná vůle její nemohla se úplně uplatniti, že nepřestoupila zákona Božího zcela vědomě a dobrovolně, že jí tedy nelze hřích přičítati.
V. 16. Rut je tak pevně odhodlána jíti se tchyní, že je každý pokus o zvrácení jejího úmyslu marný. — Příslušnici národa israelského, kmene judského („lid tvůj lid můj“), a tím spolu také vyzná vačkou Boha Israelova, Jahve („Bůh tvůj Bůh můj“) stala se Rut již svým sňatkem s Mahalonem; prohlašuje nyní, že toho svazku národního, kmenového a náboženského nemíní trhati. — Příslušnost ke kmeni dávala nárok na pobyt v území onoho kmene a na hrob v něm. „Ať mi učiní Hospodin cokoli“ = „Ať mě Bůh trestá“ je formulka zaklínací přísahy. Srv. 1. Král 3, 17. a jj. — Rut tu jedná z úcty a lásky ke tchyni, kterou považovala netoliko za matku manželovu, ale také za matku svou, plní tedy příkaz desatera (Ex 20, 12; Dt 5, 16.). Zajisté poutal ji ke tchyni způsob, jak se k ní měla: laskavost, přívětivost, moudrost, rozšafnost a jj. Snad měla na srdce Rutino vliv i soustrast s nešťastnou, opuštěnou vdovou.
V. 19. Betlem nebylo město veliké, příchod ženy vzbudil tedy pozornost veškeré obce (hebr.). — Otázka „Je to ona Noemi?“ je podiv, že se Noemi tolik změnila od té doby, co ji viděly (před deseti lety). Betlemanky nedivily se, že za deset let sestarala, ale že přichází nyní bez manžela, bez synů, bez vnuků. Znajíce její bezúhonnost divily se, že byla stižena tak velikým trestem Božím.
V. 20. Staří se domnívali, že jméno má vždycky přiléhati ke skutečnému stavu osoby nebo věci; změnil-li se stav ten, měnívali také jména. O významu jména Noemi viz výše v. 2. — Márá = Hořká, Bolestná.
V. 21. „plná“ — majíc muže a dva syny.
V. 22. Žeň ječná, kterou počíná žeň vůbec, zahajována o velikonocích, tedy kolem našeho prvního dubna. Poznámka, kdy přišla Noemi a Rut do Betléma, připravuje na událost vypravovanou ve hl. 2., která se odehrává o žni.
Hl. 2. — V. 1. Bó‘az = Živý, Čilý, „Čipera“ a pod.
