šli před námi; nevímeť, co se přihodilo Mojžíšovi, tomu muži, jenž nás vyvedl z Egypta. 2Áron jim pravil: Vezměte zlaté náušnice s uší žen, synův a dcer vašich a přineste je ke mně. 3Lid učinil, co byl rozkázal, a snesl náušnice k Áronovi. 4Ten je vzal, slil, — jak činívá litec — a ulil z nich tele. I řekli: To jsou bohové tvoji, Israeli, kteří tě vyvedli z Egypta. 5Když to Áron viděl, vzdělal před ním oltář a dal hlasatelem provolávati: Zítra jest slavnost Hospodinova. 6Ráno tedy vstali a přinášeli oběti zápalné a pokojné; pak lid sedl, aby jedl a pil, a vstal, aby se bavil.
7Hospodin pravil k Mojžíšovi: Jdi, sestup; lid tvůj, který jsi vyvedl z Egypta, hřeší. 8Brzy sešli s cesty, kterou jsi jim ukázal; udělali si lité tele, klaněli se mu, přinášeli mu oběti a pravili: To jsou tvoji bohové, Israeli, kteří tě vyvedli z Egypta!
postaveni v čelo národa, vůčihledě klesal (Hummelauer). LXX a Vulg. překládajíce hebr. „elóhím“ množným číslem „bohy“, mohou vzbuditi myšlenku, jakoby všichni Israelité přednášející žádost Áronovi přestali ctíti jednoho Boha a vyznávali mnohobožství. Že však ne všichni přidali se k názoru mnohobožskému, patrno již z 1. Kor 10, 7. Kromě toho hebr. „elóhím“ možno zcela dobře pře- kládati jednot. čís.: Udělej nám „Boha“ neb „božství“. Většina lidu zajisté si přála, aby jeden neb i více obrazů představujících Hospodina byl před nimi nesen a tak aby Hospodin sám je vyvedl z nehostiného místa, kde se jim delším pobytem již zmrzelo. Staří přičítali obrazům a sochám samým velikou moc. Jak má býti Hospodin znázorněn, o tom se nezmiňují. Jejich počínání bylo hříšné předně proto, že jednali proti zákazu nedávno danému, Boha zobrazovati, a pak že se dopouštěli pohlavních výstředností, jaké bývaly ve zvyku při bohoslužbě pohanské (v. 6.); jednali též proti vůli Boží vyslovené tím, že mrak je předcházející a jim cestu ukazující stoje na hoře Sinaj se nehýbal.
V. 2. Také muži madiánští nosili náušnice (Sdc 8, 24.). Plinius tvrdí, že byl tento obyčej rozšířen u mužů všech národů starého východu. Také Ex 35, 22. jest v tomto smyslu vykládati. — Áron znaje náruživou lásku Israelitek ke šperkům domníval se, že tato vášeň zvítězí nad jejich žádostí, že od svého požadavku upustí, až se jim bude loučiti se zamilovanými předměty. Přepočítal se však. Jejich snaha dostati se z nehostiného místa a touha míti Boha zobrazeného byla mocnější než láska ke zlatým náušnicím.
V. 4. Býk pro svou sílu, plnost života, jakož i užitečnost byl v celém starém východě, jmenovitě u starých Semitů velmi rozšířeným a oblíbeným obrazem božství (božstvím). Není tedy nutno míti za to, že Áron zde napodobil bohopoctu bílého býka (Mnevis), kterého ctili Egypťané v Onu (Heliopoli) a v němž viděli boha slunce Hora. Podobně učinil později Jeroboam (3. Král 12, 28. n.). — Také místo „To jsou tvoji bohové, kteří…“ možno hebr. přeložiti; „To jest tvůj Bůh, který…“ Aťsi lid byl smýšlení jakéhokoliv, jisto jest, že Áron, i když ulil býka, chtěl dodati bohopoctě rázu pravověrného, by Israelité v býku ctili pravého Boha, Hospodina; proto dává provolati, „že bude slavnost Hospodinova“ (v. 5.).
V. 6 . „Jedli a pili“ = hodovali, jak bývá při obětech pokojných v obyčeji. — „Bavili se“ znamená sice náboženské reje, zde však asi též necudné tance, ke kterým se Israelité buďto zcela neb částečně obnažili; proto Mojžíš přicházeje s hory shledal, že byli „obnaženi“ v. 25. Kmen Levi se asi nestřídmosti a necudnosti této — jak patrno z dolejška — neúčastnil.
V. 7 . Poněvadž lid smlouvu s Bohem uzavřenou tak brzy a tak hrubě porušil, Hospodin nechce dávati pro něho Mojžíšovi dalších zákonův a proto ho propouští: „Jdi“. — Lid nezasluhuje, by byl jmenován „lidem Hospodinovým“, proto ho nazývá lidem „Mojžíšovým“. — Vyvedení Israele z Egypta Hospodin přičítá Mojžíšovi patrně se zřetelem na v 1., v němž nevděčný lid tuto zásluhu přičítal Mojžíšovi. Lid si přeje, abys se k němu vrátil, nuž vrať se k němu. Ze slov Božích vane trpká ironie.
V. 8. Mojžíš asi na slova Hospodinova odpověděl vroucí modlitbou, kterou vzýval jeho milosrdenství; tak možno pochopiti dobře výrok Hospodinův ve v. 10.: „Nech mne“.
