vás posvěcuji. 14Ostříhejte (tedy) soboty mé, neboť svatá jest vám; kdo by ji poskvrnil, smrtí ať zemře, duše toho, kdo by v sobotu pracoval, budiž vyhubena z jejího národa. 15Šest dní budete pracovati, dne sedmého jest sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře. 16Ať zachovávají synové Israelovi sobotu a slaví ji od pokolení do pokolení. Jeť (to) věčná úmluva 17mezi mnou a syny Israelovými, a věčné znamení. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, dne sedmého však od práce odpočinul.
18Dokonav tyto řeči na hoře Sinaj, Hospodin dal Mojžíšovi dvě kamenné desky zákona, psané prstem Božím.
Úmluvu s Bohem Israelité hanebně porušili, avšak Bůh ji dobrotivě obnovil.
(32, 1.—34, 35.)
Zobrazení Hospodina zlatým teletem (32, 1.—8.). První modlitba Mojžíšova za lid (9.—14.). Mojžíš sestupuje s hory, rozbíjí kamenné desky, ničí zlaté tele, trestá vinníky (15.—29.). Druhá modlitba Mojžíšova (30.—35.). Bůh hrozí, že odepře lidu své milosti (33, 1.—6.). Mojžíš zanesl svatostánek za hranice tábora (7.—11.). Bůh připovídá Mojžíšovi, že mu ukáže svoji velebnost (12.—33.). Mojžíš vystupuje s novými deskami na horu (34, 1.—9,). Bůh opakuje podmínky smlouvy, zejména vyhýbati se styku s pohany (10.—16.); jak dlužno Boha ctíti (17.—26.). Mojžíš vrací se s hory se zářící tváří (27.—35.).
Hlava 32. — 1Vida lid, že Mojžíš dlouho s hory nesestupuje, shrnul se kolem Árona a pravil: Nuže, udělej nám bohy, kteří by
jak Israelitům, tak i pohanům („aby se vědělo“) připomínati, budou tedy „znamením“. Zachovávati sobotu bude nejen jednou z hlavních podmínek smlouvy, nýbrž bude význačným bohoslužebným úkonem, kterým se budou Israelité lišiti od pohanů; toho dne budou se přibližovati k Bohu, vzdálenost a odlišnost od pohanů budou tak udržovati a prohlubovati, toho dne Bůh se bude rovněž blížíti zase k Israeli, podobně jako se přiblížil na hoře Sinaj. — Jako každý kmen beduinský vpaluje zvláštní znamení na každé své dobytče, které jest dokladem, že jest jeho majetkem, podobným znamením, že Israel jest majetkem Hospodinovým a Hospodin jeho pánem, bude zachovávání soboty. Srv. Ez 20, 12.
V. 14. Trest smrti, tedy největší pokuta stíhá nezachování soboty, poněvadž to jest porušení smlouvy s Bohem uzavřené.
V. 16b. 17a. v hebr. „Jeť to věčný závazek. (17) Budiž (sobota) na věky znamením (smlouvy) mezi mnou a syny Israelovými.“
V. 17b „Odpočinul“ a — dokládá hebr. : „oddechl si“ (Silný lidomluv). Pro tento veliký význam soboty se zde na konci zákonodárství o svatyni ukládá, či opakuje povinnost ji světiti. (Ne tedy snad jen proto, aby řemeslníci, kteří budou svatostánek pracovati, věděli, že nesmí v sobotu ani těchto prací konati. Ani ne proto, by Israelité věděli, že sobotu mají zachovávati již zde na poušti, kdežto jiných některých předpisů bohoslužebných bude šetřiti až v Palestině.)
V. 18. Staří národové východní psávali často důležité záznamy na dřevo, do kamene neb do kovů. Tvar desek (tabulek) byl jmenovitě v Babylonii v různé velikosti; tam psaly se na tabulky smlouvy a její podmínky. Také Bůh „svým prstem napsal“ (lidomluv) základní podmínky své smlouvy s lidem israelským uzavřené — desatero na dvě desky, které byly nejdůležitějším a nejvzácnějším předmětem archy a svatostánku. Svatostánek byl zbudován, 1) aby kryl trůn Hospodina mezi svým lidem sídlícího, ale pak též aby 2) kryl a přechovával tento důležitý kamenný „zápis“. — Kolik přikázání bylo napsáno na jedné desce a kolik na druhé, o tom nás nepoučuje ani Písmo sv. ani jiný o spolehlivý starý pramen. Z různých dohadův o této věci nejlépe jest po způsobu v latinské církvi obvyklém klásti na první desku prvá tři přikázání (obsažená v prvém přikázání lásky), na druhou desku pak ostatních sedm přikázání (obsažených v druhém přikázání lásky).
Hlava 32. V. 1. Lid se srotil a ohrožoval Árona. To asi dosavadní předmojžíšští kněží lid poštvali, poněvadž vliv jejich od doby, co Mojžíš a Áron byli
