9Hospodin mluvil dále k Mojžíšovi: Pozoruji, že tento lid má tvrdou šíji; 10nech mne, ať vzplane hněv můj proti nim, ať je zahladím a z tebe učinim veliký národ! 11Mojžíš však prosil Hospodina, Boha svého: Proč by měl, Hospodine, vzplanouti hněv tvůj proti lidu tvému, který jsi velikou mocí a silnou rukou vyvedl z Egypta? 12Prosím, ať nemohou Egypťané říci: „Chytře je vyvedl, aby je na horách pobil a vyhladil ze země“; utiš se hněv tvůj a buď milosrdným k nepravosti lidu svého. 13Rozpomeň se na služebníky své Abrahama, Isáka a Israele, jimž jsi přísahal při sobě samém: „Rozmnožím potomstvo vaše jako hvězdy nebeské, a všecku tuto zemi, o které jsem mluvil, dám potomstvu vašemu v majetek na vždy.“
14I usmířil se Hospodin a neučinil zla, kterým byl lidu svému hrozil.
15Mojžíš, vraceje se s hory, nesl v ruce dvě desky zákona, popsané po obou stranách, 16udělané od Boha; také písmo na deskách vydlabané bylo dílem Božím. 17Josue, slyše hluk křičícího lidu, řekl Mojžíšovi: Válečný pokřik je v táboře slyšeti. 18On odpověděl: Není to křik vybízejících k boji, ani křik strhujících k útěku; zvuky zpěvu slyším. 19Když se přiblížil k táboru a uzřel tele a tance, velmi se rozhněval, desky odhodil, a (tak) je na úpatí hory rozbil. 20Uchopiv tele, jež byli urobili, spálil je a rozetřel na prach; vsypal jej do vody a dal z toho piti synům Israelovým, 21Áronovi pak řekl: Co ti učinil tento lid, že jsi naň uvalil tak veliký hřích? 22On mu odpověděl : Nehněvej se, pane můj, však znáš tento lid, jak nakloněn je ke zlému.
V. 9 . „Má tvrdou šíji“ = jest nepoddajný. Srv. 33, 3; 34, 9; Dt 9, 13. V. 10 . „Nech mne“ — přestaň mě uprošovati. Veliká jest moc modlitby spravedlivého na srdce Boží. — Hospodin hodlá učiniti z Mojžíšova potomstva nový veliký národ, jako byl učinil z potomstva Abrahamova národ, jejž nyní chce vyhubiti (Gn 17, 20; 21, 13; 46, 3.).
V. 11. Israel jest „lidem Hospodinovým“, poněvadž ho vyvedl z Egypta.
V. 13. Israel = Jakob (Gn 32, 28; 35, 10.). — Bůh přísahá při sobě samém, poněvadž není vyšší bytosti, při které by přísahal. — K slibům četného potomstva srv. Gn 15, 5; 22, 17; 26, 4. — Mojžíšovi mohlo velmi líchotiti, že se stane pra- otcem velikého vyvoleného národa, nicméně vzdává se této cti a pokorně prosí za lid Abrahamův. Uznáníhodná to skromnost a nezištnost.
V. 14. Bůh nevyhladil národa, jiný však trest si vyhrazuje na dobu pozdější. — Rozsudek Boží se láme modlitbami svatých (Jeroným).
V. 15. Psáti po obou stranách na desky bylo běžným obyčejem i u Babyloňanův a Assyrův. — Jak veliké byly desky zákona, neni udáno; byly však zajisté menší než archa (viz svrchu 25, 10.), ani nebylo třeba příliš velikých, poněvadž nebyly na to, aby mohly býti ode všech z dálky čteny, nýbrž měly býti dokladem smlouvy v arše (posvátném archivu). Možno, že byly psány klínopisem babylonským, podobně jako jsou jím psány kananejské glossy na listech amarnských. (?)
V. 17. Josue jsa vzdálen jak místa, na němž Israelité se býku klaněli tak i místa, na němž mluvil Hospodin s Mojžíšem, nevěděl, co se dole stalo.
V. 18. Dle hebr. „Nejsou to zvuky zpěvu o vítězství, ani zvuky zpěvu o porážce. Zvuky střídavých zpěvů slyším“.
V. 19. Mojžíš vzplanul svatým hněvem proti veřejně páchané bezbožnosti a nemravnosti. Poněvadž lid porušil smlouvu s Bohem, považoval ho za nehodná, by mu donesl posvátný zápis této smlouvy — kamenné desky, které neměly nyní významu, pokud nebude smlouva obnovena.
V. 20 . Podrobněji se věc líčí Dt 9, 21. — Mojžíš nasypal prášek, získaný rozmělněním telete, do pramene vyvěrajícího z hory, ze kterého byli Israelité odkázáni píti vodu.
V. 21. Dle hebr. jest lid „ve zlém“ = zkažený. Áron též uvaluje všecku vinu na zkažený lid, jehož žádosti odporovati bylo by prý bývalo těžko, nebezpečno. Oč velkodušněji se choval k lidu Mojžíš ve v. 32!
