Stránka:Bible česká SZ I.djvu/12

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
Poměr bible k vědě.

Může však svatopisec uvésti též osoby nebo prameny jiné, za jejichž pravdivost nebéře žádné zodpovědnosti.[1] Ano může z dobrých důvodův uvésti i osoby pronášející názory nesprávné.[2]


§ 8. Poměr bible k vědě

lze vysloviti stručně těmito slovy:

Mezi jistým výsledkem vědy a mezi jistým smyslem některého místa Písma svatého nemůže býti skutečného rozporu.

Pravíme: mezi jistým výsledkem vědy, připouštějíce, že mezi nedokázanými, prchavými hypothesami čili domněnkami některé vědy, které jako jepice se rodí, aby ihned zase dříve nebo později zanikly, a mezi biblí může vzniknouti rozpor. [3]

Pravíme: mezi jistým smyslem některého místa Písma svatého, bychom upozornili, že vedle velikého množství biblických míst, jichž výklad jest nade vši pochybnost povznesen, jsou též místa, jichž výklad není zcela zajištěn, které tedy možno různým způsobem více nebo méně pravděpodobným vykládati; tyto výklady mají pak rovněž pouze platnost domněnky.

Pravíme: skutečný rozpor, připouštějíce možnost zdánlivého rozporu, který hned zmizí, když se k věci přihlédne blíže.

    nutně, jako jest nutno, by Bůh, svrchovaná pravda, naprosto žádného bludu původcem nebyv … Na tom valně nezáleží, že Duch sv. užil lidi za nástroje ku psaní, jako by mohlo něco nepravdivého vyklouznouti ne sice hlavnímu původci, avšak inspirovaným spisovatelům … Ti, kdož se domýšlejí, že na neporušených místech knih svatých může býti něco nepravdivého, ti zajisté buď převracejí katolický pojem o božské inspiraci, nebo činí samého Boha původcem bludu. Bylo pak přesvědčení všech Otců i učitelů o úplné bezbludnosti Písem ve stavu, v jakém byla od svatopisců vydána, tak velice pevné, že proto nemálo oněch věcí, které se zdají podávati něco si odporujícího neb nesrovnávajícího se… neméně zevrubně než svědomitě se snažili navzájem vyrovnati a v souhlas uvésti, jednomyslně vyznávajíce, že knihy ty i v celosti i v částech jsou stejně Bohem vdechnuty a že Bůh sám svatými spisovateli mluviv, nemohl naprosto nic vložiti od pravdy vzdáleného. Platiž vůbec to, co napsal Augustin Jeronýmovi: „Já se zajisté lásce tvé přiznávám, že jsem se naučil jedině těm knihám Písem, které již se nazývají kanonickými, vzdávati takovou úctu a čest, že pevné věřím, že žádný z jejich spisovatelů při psaní v ničem nepobloudil. A narazím-li v těch spisech na něco, co by se zdálo býti v rozporu s pravdou, rozhodně žádnou jinou možnost nepřipustím, než buď že jest rukopis chybný, neb že překladatel nevystihl toho, co jest řečeno, anebo že jsem nikterak nepochopil.“ (List 82, 1 a jinde častěji.) Lev XIII. n. u. m.

  1. Papežská komise biblická se schválením Pia X. vydala dekret, jímž připouští, že jest o některém místě biblickém možno dokázati, že spisovatel inspirovaný 1. cituje pramen neb výrok jiné osoby a 2. že výroku toho ani neschvaluje ani nepřijímá za své přesvědčení. Tak na př. spisovatel 1 Mach 126—23 neručí za pravdivost obsahu listu, který poslal Jonathan Sparťanům.
  2. Tuto zásadu klassicky vyslovil již sv. Augustin: „Ačkoliv jest naprosto jisto, že řečeno bylo, co se v evangeliích vypravuje, přece není nutno věřiti v pravdivost všeho, co jest v nich řečeno, poněvadž pravdomluvná evangelia podávají též mnoho nepravdivého a bezbožného, co mluvili židé; podobně v této knize (Job), ve které se uvádějí četné mluvící osoby, dlužno uvážiti, nejen co se praví, nýbrž též kdo to praví.“ (K Oros. proti Prisc. 9 č. 12.)
  3. O těchto domněnkách platí slovo Lva XIII. (n. u. m.): „Přemnoho věci z nauk všeho druhu bylo dlouho a velice proti Písmu namítáno, které nyní, poněvadž jsou jalové, docela zanikly… Smyšlenky totiž domněnek zahlazuje den; avšak „pravda zůstává a rozmáhá se na věky“. (3 Esd 438.)