Stránka:Bible česká SZ I.djvu/11

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
V čem tkví inspirace biblická čili bohoduchost?


§ 6. V čem tkví inspirace biblická čili bohoduchost?


O knize, která byla sice později církví (neb Duchem svatým) schválena, ale sepsána byla pouhým lidským důmyslem, nelze říci, že jest inspirována; k pojmu inspirace nestačí dodatečné (následné) schválení.

Rovněž není bohoduchou kniha, jejíhož autora sice Bůh chránil, by nenapsal žádného bludu, která tedy obsahuje zjevení Boží bez omylu, která však jest rovněž pouhým přičiněním lidským složena.

Inspirovanou jest jen ta kniha, která vznikla za předcházející a za nepřetržitě provázející nadpřirozené součinnosti Boží, tak že Bůh působil

  1. na vůli svatopisců, by se rozhodla knihu napsati, v tomto předsevzetí vytrvala až do ukončení knihy, a toto předsevzetí tedy též uskutečnila.
  2. Na poznávavost svatopisců působil Bůh při inspiraci tím, že vzbudil v jejich mysli představy, pojmy a myšlenky, které chtěl, aby byly zaznamenány.
  3. Po všecku dobu, co byla kniha psána, bylo třeba, by Bůh působil na svatopisce tak, by jen to, co jim vdechl, ale též všecko to zaznamenali, nic ze svého nepřidávajíce, nic z vnuknutého nepomíjejíce.
  4. Ačkoli jest přiznati svatopiscům značnou svobodu co do volby slov, přece i zde jest uznati vliv Boží, který nepřipustil, by volili spisovatelé slova, jež by dávala jiný smysl, než který jim Bůh suggeroval (vnukl).[1])

Tato inspirace vztahuje se i na zásady věro- a mravoučné v Písmě obsažené, i na zmínky dějepisné, přírodopisné a pod. Vztahuje se nejen na věci hlavní, nýbrž i na věci vedlejší, o nichž Písmo mluví jen mimochodem, vztahuje se nejen na delší úryvky, nýbrž i na malé části biblického textu.[2])


§ 7. Závažný důsledek inspirace — neomylnost Písma svatého.


Uvádí-li svatopisec něco, o čem jest přesvědčen, že se zakládá na pravdě, nebo schvaluje-li výslovně anebo mlčky výrok jiné osoby, kterou uvádí, pak nelze s pojmem inspirace srovnati možnost omylu, poněvadž by omyl takový bylo nutno přičísti tomu, jenž za spisovatelem stojí — Bohu, který nemůže ani klamati ani oklamán býti. V tomto smyslu jest Písmo sv. bezbludné čili neomylné.[3]

  1. Lev XIII. v uvedeném okružním listě (Nejvýš prozřetelný Bůh) mistrně tento pojem vystihuje takto: „Nadpřirozenou silou sám (Duch sv.) je (svatopisce) tak ku psaní vybídl a pohnul, tak jim při psaní pomáhal, že všecko, ale též jen to, co sám kázal, správně myslí pojali, věrně sepsati chtěli a vhodným způsobem s neomylnou pravdivostí vyjádřili; sice by nebyl sám původcem celého Písma.“
  2. Srv. list „Nejvýš prozřetelný Bůh“, kde čteme: „Bylo by rozhodně hříchem omézovati inspiraci toliko na některé části sv. Písma.“ A opět: „Nelze trpěti jednání těch, kdož … připouštějí, že inspirace se vztahuje na věci víry a mravů, na nic však jiného.“
  3. „Byl by to rozhodně hřích … připustiti, že sám svatý původce pobloudil… Jest tak daleko, by v božské inspiraci mohl tkvíti nějaký omyl, že ona (inspirace) nejen sama sebou jakoukoliv mýlku vylučuje, ale vylučuje ji a protiví se jí tak