Stránka:Bible česká SZ I.djvu/10

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
O původu biblických knih S. Z.


§ 5. O původu biblických knih S. Z.


Biblické knihy pocházejí ode dvou činitelů: prvým jest sám Bůh, druhým jest člověk, svatopisec, jako byl Isaiáš, Jeremiáš, Ezechiel atd.

Je tedy bible knihou božsko-lidskou a dlužno rozeznávati při každé biblické knize dva původce, dva spisovatele, a to: 1. původce hlavního, kterým byl Duch svatý, a 2. původce vedlejšího, kterým byl příslušný lidský spisovatel.

Ani protestanté ani racionalisté nepochybují, že židé považovali některé knihy za posvátné, o jejichž božském původu byli z celé duše přesvědčeni;[1] nikdo rovněž nepopírá, že v církvi křesťanské od prvopočátku bylo hluboce zakořeněno totéž přesvědčení.[2] Církev častěji toto své přesvědčení v minulosti vyslovila, až je pak i slavným způsobem prohlásila ústy sněmu tridentského;[3] později sněmem vatikánským, který se vyslovil, že církev považuje biblické knihy za posvátné a kanonické, ne proto, že byvše sepsány pouhou činnosti lidskou byly potom její (církve) autoritou schváleny, ani ne proto jen, že obsahují zjevení bez omylu, nýbrž proto, poněvadž jsou sepsány vnuknutím Ducha sv., tak že Bůh jest jejich původcem.[4] Ba vyloučením z církve hrozí sněm vatikánský tomu, kdo by tvrdil, že celé knihy Písma sv. se všemi svými částmi, jak je vypočítal sněm tridentský, nejsou od Boha inspirovány.[5]

Nadpřirozený vliv Ducha sv., pod nímž biblické knihy vznikly, nazývá se inspirace, vnuknutí, vdechnutí čili bohoduchost, bohonadšení. Biblické spisovatele, kteří byli při spisování biblických knih pod tímto vlivem, nazýváme spisovateli inspirovanými čili bohoduchými (bohonadšenými), a knihy takto vzniklé knihami inspirovanými čili bohoduchými (bohonadchnutými).

  1. Srv. známý výrok žida z I. století křesťanského, Josefa Flavia: „U nás … není nesčetné množství knih, které se navzájem rozcházejí a potírají, nýbrž jendvacet dvě knihy …, o kterých právem se věří, že jsou božské … Ačkoliv již tolik staletí uplynulo, nikdo se dosud neodvážil k nim něco přidati, aniž něco změniti. Všem židům hned od samého narození jest vštípena a vrozena víra, že jsouto příkazy Boží, k nimž lneme, a za ně, kdyby bylo třeba, ochotně i smrt bychom vytrpěli.“ (Proti Apionovi 1, 8.)
  2. Racionalisté sice tvrdí, že bibl. knihy ve skutečnosti vznikly jako kterékoliv knihy jiné, uznávají však, že byly knihy tyto považovány v církvi za posvátné. Protestanté popírají jen inspiraci některých biblických knih, o čemž viz níže § 12.
  3. Sněm tridentský všecky knihy jak Starého, tak Nového zákona, poněvadž původcem obou jest jeden Bůh…, se stejným pocitem úcty … přijímá a jich si váží (IV. zasedáni, dekret o kanonických písmech.)
  4. Dekret o víře, hlava 2.
  5. Kánon 4. tamtéž. — Lev XIII. ve svém okružním listě ze , začínajícím slovy: „Nejvýš prozřetelný Bůh“ (Providentissimus Deus), praví hned na počátku, že biblické knihy „se nazývají svatými a kanonickými,poněvadž za vedení Ducha svatého napsány byvše mají původcem Boha, a jako takové církvi samé svěřeny jsou. — Toto přesvědčení o knihách obojího zákona v pravdě vždy měla a veřejně vyznávala církev.
    Poněvadž Bůh neomylný byl hlavním autorem biblických knih, a poněvadž svatopiscové byli pouze podřízenými nástroji v ruce Boží, snadno si vysvětlíme, že byla všecka pozornost soustřeďována na hlavního původce biblických knih, takže jméno lidského spolupracovníka u některých biblických knih z paměti následujících věků vymizelo. Platí tu slovo sv. Řehoře Vel. (Předmluva k Jobu č. 2): „Kdo tyto věci psal (t. j. který lidský spisovatel), jest otázka velice zbytečná, když se přece oddaně věří, že jest Duch svatý původcem knihy