belgický neb president republiky francouzské mohou ministry jmenovati a propouštěti podle své libosti. Toto právo jmenovati a propouštěti ministry kleslo s práva výsostného na právo více méně obřadné, t. j. hlava státu jmenuje a propouští ministry, ale o obsahu toho práva nerozhoduje hlava státu, nýbrž parlament. Tak jest tomu i u nás, a z § 78. úst. listiny nad to ještě jasně plyne na jevo, že president v právu jmenovati a propouštěti ministry nemá volnou ruku. Avšak nejen jmenování neparlamentního ministerstva, nýbrž i způsob, jakym se tak stalo, příčí se všem zásadám pravého parlamentarismu a duchu naší ústavy. U nás propukla krise vládní ačli o vládní krisi v pravém slova smyslu bylo lze mluviti, poněvadž důvod její nebyl v parlamentu, nýbrž v poměrech mimo parlament. V každém ústavním a parlamentním státu, vypukne-li vládní krise, svolá se ihned parlament, není-li ovšem již shromážděn a jednáním v parlamentu a s parlamentem usiluje se o její odklizení. Nevede-li ani toto jednání k cíli, zbývá ještě jeden prostředek: hrozba rozpuštěním parlamentu. A tento prostředek jest velmi účinný: nejistota, jak by volby dopadly, náklady finanční, s nimiž volby jsou spojeny atd., to vše nutí strany ke snaze dohodnouti se; u poslanců jest to zase ztráta důchodu na čas, po případě, nebude-li opětně zvolen, na dobro atd. Zkrátka pravidlem není třeba rozpustiti parlament, stačí pouhá hrozba a vládní krise se urovná. U nás však nic podobného se nestalo. Aniž by se svolalo Nár. shromáždění, bylo jmenováno neparlamentní ministerstvo. Ústavně a parlamentně správný postup byl: přijati demisi, požádati vládu, aby až do ustavené nové vlá-
