dy vedla správu státu — a této výzvě žadný ministr, který má jen špetku smyslu pro osobní odpovědnost, nemůže nevyhověti — svolati ihned Nár. shromáždění a podle výsledku porad další zaříditi. Jmenování neparlamentního ministerstva může býti prejudicem velmi nebezpečným pro doby příští a je mi opravdu velmi podivno, že v celém národě našla se jen jediná strana, která zcela otevřeně se z důvodů ústavních a parlamentních proti tomuto postupu prohlásila. Jest to strana lidová. Ostatní politické strany o této zásadní otázce takřka ani nejednaly.
Jiná událost, která se příčí ústavě, jest opatření Stálého výboru Nár. shromáždění podle § 44 úst. listiny[red 1] z 25. srpna 1920 o úpravě a úhradě cen mlýnských výrobků. Opatření toto, nepřihlížíme-li ani k jeho až křiklavé sociální nespravedlnosti, odporuje ústavě. Příčí se předem ustanovení § 54 čl. 8, lit. c, neboť ukládá nové trvalé finanční povinnosti občanům — na věci nemění ničeho, že opatření toto má pozbýti platnosti dnem 31. srpna 1921, neboť zde jde o dávky periodicky se opakující — a dále ustanovení ústavy o rovnosti všech občanů státních před zákonem.
Konečně sem zařaditi sluší neustálé substituování Nár. shromáždění Stálým výborem, což zajisté nevyhovuje duchu ústavy. Zdaž není to rakouský § 14 v jiném ovšem vydání?
Druhou takovouto chorobou jest nedostatek smyslu pro osobní odpovědnost. Každý občan státní jest povinen zařizovati svoje jednání tak, aby mohl kdykoli z něho klásti počet. Ovšem, zde nemůže jíti jen o odpovědnost právní t. j. před zákonem, nýbrž v prvé řadě o odpovědnost mravní, před svým vlastním svědomím. A právě tento
