z koalovaných stran se přikáže určitý počet křesel, a ta jimi podělí svoje příslušníky. Rozumí-li takovýto příslušník tomu odboru čili nic, jest věcí naprosto vedlejší. A tu jest možno dvojí: buď takovýto ministr aspoň uzná, že tomu nerozumí a neplete se do toho; pak ovšem jest tu naprosto zbytečný a ministerský úřad není leč sinekura, kterou stát draho platí. Aneb ministr přes to, že tomu nerozumí, snaží se zde uplatniti svoje rozumy, pravidelně ovšem ve smyslu stranickopolitickém, ale pak zlo neodbornictví se ještě stupňuje; neboť není nic horšího, než když do věci se plete ten, kdo jí nerozumí. A jakou vážnost může míti takovýto ministr u svých podřízených, když i ten nejposlednější úředník o něm ví, že v dotčeném odboru ničemu nerozumí?
Druhý důvod vězící v představitelích vlády jest, že jsme se dosud nepropracovali k správnému pojetí vlády. Vláda neznamená jen právo říditi osudy státu, nýbrž také povinnost tak činiti, vláda má nejen právo, nýbrž také povinnost vládnouti. A právě čím který ministr stojí na vyšší mravní úrovni, tím více cítí tuto povinnost vládnouti. Povinnost vládnouti znamená však pečovati o udržení autority státní, o zachování pořádku ve státu, o šetření právního řádu, o zajištění bezpečnosti právní i majetkové atd., jedním slovem dbáti o bezpečnost státu na venek i uvnitř. A tato povinnost se u nás nepochopila a také se jí nedostálo. U nás kde jaký ničema, ať domácí, ať cizí, může beztrestně štváti proti republice a ji podlamovati, aniž by se tomu činila energicky přítrž; my cítíme řádění t. zv. černé ruky, ale o náležitém zakročení úřadů proti tomu jsme neslyšeli. Na Slovensku má-
