Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/81

vše žertvy, jež jsi v lačný jícen ponořila?
toť pro samou bys hanbu v zem se probořila,
a v temných propastech se navždy pohrobila!
Mně kdyby osud z lásky své
dal tolik vody hojné v objetí,
já přírody bych stal se zdobou řádnou,
a neublížil ani kuřeti.
Jak opatrně bych svou vodu spádnou
i mimo chýže vodil, každou křovinu,
mně žehnaly by břehy po mém boku,
já osvěžil bych luh i dolinu,
a neodnesl s nich ni lístku do svých toků.
Nu, na té pouti mé, ať mluvím úhrnem,
jen dobro tvoříc, nikde bídy, hoře,
má voda do samého moře
by doproudila čista, v jasu stříbrném.“
Tak mluvil potůček, tak smýšlel dílo vlídné.
Však ejhle! neminulo ani týdne,
co nad sousední horou liják ze mračen
se v příval oděl.
Tu potok řekou rostl, proudy překvačen.
Žel! potoka duch krotký kam se podél?
Jak voda dme se kalná, břeh již nestačen,
jak šumí, řve a kypí, pěnu vírem válí,
a zvrací duby stolete!
Jen praskot slyšeti je z dáli…
A týže pastýř, za nějž řece prokleté
lál potok nedávno tak ulíčeným slovem,