Tato stránka nebyla zkontrolována
17. Potok.
Pěl pastýř u potůčka — žalný zpěv to byl! —
svou bídu pěl a ztrátu nejcitnější,
beránek se mu nejmilejší
nedávno v řece utopil.
I slyše potůček ten nářek vrčí hlasně:
„Ty, řeko nesytá! což kdyby to dno tvé
tak bylo jako mé
všem otevřeno volně, jasně,
a každý uviděl by v tůni blátivé
