Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/78

s jakým ty zajisté se nikdy nesetkal —
to tvrdím k naší slávě.
Hleď, přes řeku jde tamhle most,
kam cesta vede nás. Ač na pohled je prost,
však vlastnosť přepodivnou má ti:
ni jeden u nás Lhář se nesmí přes něj bráti;
nedojde ani v polovic,
a proboří se, do vody se sřítí:
kdo nelže nic,
ten třeba s kočárem můž’ po něm jíti“ —
„A řeka ta je hluboka?“
— „Ba jesť a divoka.
Tak vidíš, a pak ještě div se zázrakům!
Ta římská okurka je velka, nač se příti?
jak horu, viď, jsi řekl, je ji zříti?!“ —
„Nu, hora není hora; věř, je velka s dům.“
- „Ba věřiť lením.
Než ač to s podivením,
přec podivnýť i most — již slyším vody šum —
že lháře nesnese; a jak mně lidí líto!
Nedávno s jara, pravdu dím,
se s něho sřítili (vše naše město ví to)
dva novináři s podsudním.
Opravdu, okurka i zvýší domu
je div divoucí, ač-li pravda to.“ —
„Nu, nediv se tak příliš tomu,
vždyť třeba znáti, co a jak na to.
Nemysli, že jak u nás domy tak jsou všady: