16. Lhář.
Kdys, vrátiv se z cest dalekých,
kýs dvořan čili hrabě — neznám jeho knih —
a se svým přítelem se procházeje polem
se vychloubal, kde všude dlel,
a lhal a prášil, až šla hlava kolem.
„Ne, praví, já co v světě zřel,
již neuvidím; vše je marno.
Jaký to u vás kraj?
tu chladno je, tu zase parno,
tu slunce zaleze, tu sžehá luh i stáj.
Však tamtě pravý ráj!
Jen vzpomenouť — a srdce skáče!
tam kožich, svíčka — marná výhoda,
tam nočním stínem nesplaší se ptáče,
den celý boží rok, a májská pohoda!
Tam nikdo nesází a nezaseje;
a kdybys viděl, co tam roste a jak spěje!
Tak v Římě okurku jsem viděl tolikou —
ach, Bože milý!
já po dnešní ti žasnu chvíli —
zda věříš? opravdu jak hora velikou.“
— „Aj, totě vzácnosť!“ přítel do řeči se dal.
Je divů po všem světě jako rosy v trávě,
ne každý však je všude znamenal.
My sami k zázraku teď přicházíme právě.
