Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/76

ten zachytí tlouk máselný,
ten běží s puškou. „Světla,“ křičí, „světla!“
Vlk sedí schoulen v koutě, krče záda.
Chlup naježiv a zuby jektaje,
rád by byl snědl všechny, zrakem šlehaje:
však vida, že to nejsou bravu stáda,
a že mu bude na konec
zde klásti účty od ovec,
náš chytrák z Vlčovec
se dal tu na smlouvání.
I začal: „Přátelé! nač tento šum a chvat?
já, starý kmotr váš a svat
jdu na smířenou k vám, a ne snad pro rouhání.
Co bylo, nechme; zaveďme si řád,
a nejen nedotknu se příště zdejších stád.
i s jinými se potknu za ně rád,
a vlčí přísahou dám tomu váhy,
že já“ — „Ne, poslyš, sousede!
tu lovčí v slovo zajede;
tvá řeč nic, brachu, nesvede.
Já šedivec znám dávno vaše žáhy.
A proto zvyk můj dobře praví:
nač dlouhý soud? smír s vlky — hřích!
jen stáhnouti jim kůži s hlavy.“
I pustil na vlka hned láji chrtů zlých.