Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/13

již dravé pařáty se nad ním vznášejí,
již s křídel širokých naň mrazným chladem prší…
Tu, krouže vzduchem orel chtivý.
postřehna lovce, naň vší silou udeří —
tak dravec dravcovi se dostal k večeři.
A Holoubek náš sivý
jak kámen dolů spad, se skrčil pod plotem.
Přec ještě konec nebyl lopotem:
kde hnízdí jedna strasť, tam vzdy se druhá rodí.
Hoch malý střepinou v Holoubka zaměří,
(věk tento bez lítostí škodí)
a mrštiv, do spánku siváčka udeří.
Žel! tehdy poutník náš se skrání prodrhnutou,
a s křídlem zkaženým a s nohou vyvrtknutou,
své klna chuti do světa,
jakž takž, bez nových běd, se domů dopletá…
Byl šťasten ještě: tam ho čeká druh a vítá!
On pro úlevu svou
v něm vidí lékaře a pomoc úslužnou:
s ním brzo strasti vše a hoře s beder smítá. —
Vy, kteří obejeti světa kruh
hoříte touhou vřelou,
tu pročtěte si bajku celou,
a v dalnou takou pouť vás nežeň náhlý vzruch.
Ať sebe více vás tam obrazivosť loudí,
vy země krásnější přec nenajdete, bloudi,
než kde dlí milenka, neb váš kde žije druh.