Tato stránka nebyla zkontrolována
6. Vůl a Žába.
Kdys Žába na palouce Vola uzřela.
O jak s ním do tlouštky by měřila se ráda,
neb závistí jen hořela.
Hned supe, čepejří se, zdouvá záda.
„Nu pohleď, kmotra, což? Zda vyrovnám se soku?“
své družce povídá. — „Ne, kmotra, škoda boku.“ —
„Však teď se naduji — tak, ze všech plic.
Hle, dmu se víc —
teď jsem přec plnější?“ — „I kde pak? skoro nic.“ —
„A nyní, jak?“ — „Zas tak.“ — I dychtí pychtí při dně,
a končí svévole své pykajíc;
neb marně k Volovi se rovnajíc,
od namožení pukne, zdechne bídně. —
Ne jeden příklad v lidech takový.
Ký div, když občánek chce žití bláhový
jak zeman statný, zámožný,
a drobný sedláček jak dvořan velmožný!
