Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/12

vše povím: jaký zvyk kde, mrav a věcí běh,
a kde jsem viděl jaké krásy divy.
Ty slyše představíš si o všem obraz živý,
jak bys byl stanul sám tam při všech předmětech.“ —
Co platno? Přátelé se tu pocelovali,
a s Pánembohem dali.
I letí poutník náš, a hrom a dešť mu vstříc,
jak moře kolem step naň sinon škeří líc.
Kam díti se? Dub suchý šťastně nahodil se.
Holoubek na něm uložil se
a lecjak přitlačil;
než ani před větrem se skrýti nestačil
ni před deštěm — promrznul, promočil se.
Po chvílí stichal hrom. Jen slunce prosvítalo,
již ubožáka dále vábilo a hnalo.
Vzchopiv se letí, letí — vidí lesa stan.
Hle! v koutku pod lesem je pšence rozsypána…
Nuž, ruče tam — a síť hned lapne pána.
Co bídy ze všech stran!
I třepetá se, hmoždí, klove…
Síť stara na štěstí; ji nějak protrhnul,
však křídlo pomačkal a nožku vyvrtnul.
I nedbá, a jen pryč jak bez paměti plove.
A zase nová strasť se nad hlavou mu vrší.
Zlý jestřáb ve vzduchu se pne…
Holoubku, svět tě nezhledne!
Co sil měl, před jestřábem srší…
Ach, sil je namále, již již se ztrácejí,