Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/11

Ty bezcito! když není přítele ti žel,
tož vzpomeň na dravce a léčky, větry stálé,
na hromy, blesky a tak dále.
Kéž aspoň jaro jest, nu, pak už, bůh to chtěl!
pak nechci věru již tě zdržovati řečí;
teď ještě krmivo tak nuzno, na spoře,
a slyš, i havran krákoře,
to jistě zlému svědčí.
Ó, zůstaň milý, učiň vděk,
nám vesele tak býti spolu;
a že se pryč ti chce, to nechápu v svém bolu;
já bez tebe sic budu boží sirotek.
I ve snách uvidím jen samou léč a lup,
jak hrom tě bije, sápe sup,
jak stále nad tebou se vznáší živel škody;
jen mráček vyjde nad hlavou,
‚kde přítel můj?‘ tak vzkřiknu s obavou;
je živ, je zdráv a syt, je ukryt nepohody?“
Byl dojat Holoubek; řeč k srdci klíč.
Žel bratra veliký, však větší jeho chtíč,
jenž nedal rozvaze a překážel i citu.
— „I neplač, rozmilý!“ tak praví druhovi tu;
„jen na tři dni, nic víc — tak svatě zaručí —
vše letmo postřehnu, co na cestě se vkyne,
a prohledna, co kde tam nejkrásnějším slyne,
se vrátím k soudruhu zas v teplé náručí.
Pak míti budeme co povídati oba!
Mně utkví v paměti věc každá, místo, doba;