byl v právu, nehleděla na vlastní krev a tělo. Odpouštět někomu, dokonce ani sobě samé, to ona nedělala. Ba, takové ženy jsme kdysi mívali.
Ruth měla dva chlapce, jeden se jmenoval Šimon a druhý se jmenoval Jakov. Ti byli živoucím dědictvím po jejím muži. Říká se, že dokud její muž žil, neměla to s ním lehké. Ale jen jeden z jejích synů měl v sobě divokost svého otce, a to byl Šimon. Mladší bratr, Jakov, taky nebyl žádný nebech, ale nebyl to takový vztekloun jako Šimon. Šimonův vztek překračoval všechny meze. Kdo ho viděl jet na koni nebo si vyjet do tajgy, hned poznal, že v něm vře zlost. Všechno, co dělal, děla ve vzteku. Jakov se bratra bál, ale ochotně mu ve všem ustupovat, to nedokázal. Člověk, který nikomu neubližuje, nesnese, když by mělo být ublíženo jemu. Ale Šimon si vždy prosadil svou a co chtěl, to taky vykonal, i když to nebylo po právu. Nic naplat, co nadělat. Jak tím trpěla jeho matka Ruth, to vám ani nemusím vyprávět.
Jednoho dne se bratři pohádali. Šestnáct let jim už bylo, jeden — plný chuti a touhy, celý svět by chtěl spolknout; druhý, jak se říká, čistý člověk, čistá krev. Na jedné straně Kain, na druhé — Abel. I to byli dva bratři…
Jak bylo řečeno, ti dva se pohádali. Kdoví, možná to byla nějaká maličkost a byli by se mohli zase usmířit. Ale zřejmě bylo předurčeno, že Šimon dá průchod své zlobě. Šimon začal svého bratra proklínat a potom ho i bít. A protože Jakov se nenechal, rozzlobil se Šimon ještě víc. Vytáhl ze záňadří ostrý nůž
