„Muxworthy, viděl jsem vás již třikrát, jak jste mne stopoval. Nedáte-li pokoj, odjedu z Londýna a připravím svou věc jinde. Netýrejte mne a chovejte se slušně.“
Ale Muxworthy se nedal přemluviti. Tajemství záhadných vycházek Sopwithových ho dráždilo. Chtěl stůj co stůj věděti, co se děje. Sledoval ho tedy dále, až naň jednou narazil, zahýbaje neopatrně kolem rohu, za nímž se ostražitý Sopwith náhle zastavil.
„Muxworthy, víte, co jsem řekl. Víte, že mám vaši rodinu rád a je mi líto, že se musím s vámi rozloučiti. Zítra odjedu. Zapadnu do světa a připravím svou věc, kde mě nikdo nebude špehovat.“
Sopwithův hlas byl trochu smutný, ale pevný. Než se Muxworthy vzpamatoval, vskočil Sopwith do drožky a vracel se k svému bytu. Muxworthy se vrátil rovněž a zatelefonoval detektivnímu ústavu.
Když Sopwith druhého dne odjel s dvěma velkými kufry na nádraží, jelo za ním auto, kde seděli dva bezstarostní pánové.
II.
Malý, prošedivělý pán prošel drobným, pružným krokem každého dne Západní nábřeží curyšské. Hlavičku měl trochu spuštěnou na pravou stranu a klidné ruce volně podle těla. Promenádní jezdci netušili, že tento gentleman je nejslavnější londýnský groteskní akrobat. F. O. Sopwith minul přístaviště parníků, střelnici a novou jízdárnu. Za ní stála dřevěná bouda se skleněnou střechou. Byla to stará jízdárna, kterou si Sopwith najal a kde strávil denně celé půldne. Nikdo ho v Curychu neznal. Žil zcela odloučen, až se po deseti dnech setkal na nábřeží s Muxworthym.
