„Vidíte, Sopwithe, že jsem vás našel. Nemohu bez vás žít. Paní Muxworthyová vás dává prosit, abyste s námi povečeřel jako kdysi v Londýně.“
Sopwith se zachvěl, ale slíbil. Chodil k nim denně a skoro zapomínal na svou práci v jízdárně. Muxworthy byl veselý. Užíval horského města, jezdil do Alp, rejdil v loďkách po jezeře. Byl tentokráte moudřejší. Nevtíral se, naopak nechal Sopwithovi zcela volno, jen paní nařídil, aby si Sopwitha hleděla co nejvíce. Zůstávala s ním tedy sama.
Jednou, když byl Muxworthy zase v horách, vyklepal Sopwith popel z dýmky o podrážku a zadíval se na jezero. Vedle něho seděla na lavičce Editha Muxworthyová. Sopwith naklonil ptačí svou hlavičku více než obyčejně a pohlédl na svou sousedku očima podivně rozcitlivělýma.
„Editho,“ řekl po chvilce, „co chystám, je veliká věc. Bude v ní zkušenost a obratnost celého života. Vrhnu se každého večera v jícen smrti. Tyto svaly musí mne po každé vyrvati ven.
Jsem tomu půl roku na stopě, denně jsem to hledal, až teprve včera se mi to po prvé podařilo. Nikdo se neodváží mě napodobiti. Budu míti miliony.“
Edith seděla a špičkou střevíčku pohrávala si s kaménkem v písku. Parník se zatáčel do zálivu a siréna táhle zahoukala.
„Potřebuji k tomu jen jedné věci. Potřebuji ženy. Editho, nevěřte Muxworthymu. Jeho obchod se řítí. Není z lidí vítězících. Vy jste Madonna, jež musí býti obklopena rájem. Muxworthy to nevydrží. Já ano.“
Kamínek odletěl k zábradlí, zazvonil o železo a žbluňkl do vody.
„Editho, vy víte, jak vás miluji. Je to vaše mládí. Je to vaše panenskost. Ani váš muž nemůže poskvrniti vaši nevinnost. Jste dítě, připoutané k slabochu. Já vám mohu dáti ochranu.
