„Ráčejí si čuchnout.“
Vlčák vyšetřoval celou záležitost tak podrobně, že byl z toho jezevčík nervosní. Zadíval se k oddychující čubičce a vzdychl si:
„Frechheit!“
„Co jste to řekl?“ vyrazil vlčák a položil mu tlapu přes rameno.
„Ráčejí dovolit, tam mám rheuma.“
„Povídám, že jste něco řekl?“
„Mein Ehrenwort: ani slovo.“
„Já myslel, že jste něco řekl, co by mě v očích té staré dámy snižovalo. Snad jste přece něco poznamenal?“
„Großer Hund, ani mi nenapadlo!“
„Tak si dejte pozor, abyste ještě něco neřekl. Vaše vůně mi nejde zrovna pod nos.“
Vlčák se všecek naježen otočil a šel ke zdi, kde uznal za nutno výhružně si přibrousit drápy čtverým odhrábnutírn. Pak se usmál na čubičku a zase se rozletěl za štěnětem collie.
„Ten se měl splést a něco začít!“ vrčel jezevčík, rovněž si brouse drápy.
„Amino!“ vykřikla v tom pradlena, která byla hotova s prací a vystupovala po schůdkách.
Stará čubička zavrtěla přátelsky ocáskem, vstala a batolivě šla za svou paní. Jezevčík se rozhlédl a když viděl, že je tu sám, popoběhl za čubičkou.
„Milostpaní, já se nechci vtírat, ale kdyby — tento… jako se chtěly běhat… s nějakým usedlejším, rozvážným… nu… miláčku…“
Tukl něžně čumákem fenku za ucho, ale ta se naň strašně utrhla.
„Necháš mě! Frejíři necudná!“
Jezevčík se lekl, zabrebtal něco po židovsku a belhal se se svým sádlem i rheumatismem stranou k patníku.
