Vlčák ve vodě střihl ušima, jak zaslechl pleskot. To asi je nějaká lepší zábava! A pustiv dřívko, vyhoupl se na břeh a čtyřmi skoky byl u štěněte.
„Baff!“
„Šmarjajósef!“ kviklo štěně a už bylo zas dole. Vlčák zavrtěl hlavou a položil ji na přední pracky.
„Ty kluku hloupá, co se bojíš? Nestav se pořád na zadní nohy! Natáhni se po vodě a dělej tempa! Dělej tempa! Jako bys běžel! Teď se můžeš postavit. Tam už je půda!“
„Jejejeje, m…m…mně je zima,“ jektalo štěně lezouc z vody. „Běhat! Honem běhat!“ zařval vlčák, vrazil do štěněte a rozlítl se k mostu. Dělal takové skoky, že přední nohy zadním nestačily a on se všecek hrbatil. U mostu se obrátil a jako bouře se přihnal k štěněti, přeskočil je, ale pořád se ještě nemohl zastavit a letěl dál. Najednou spatřil jezevčíka, zkameněl a ulehl na zem.
„Kouknou, milostpaní, dieser Trottel mě fixíruje,“ stěžoval si jamník čubičce.
„Panečku, s tím můžou mít pěknou patálii. Proč tak cenějí zub?“
„To já jen k vůli nim. Kdyby jim chtěl ublížit.“
„Ale, staroušku — já jsem přece dáma!“
„Já bych tomu pánovi radil, aby šel svou cestou. Jak na mě šáhne, rafnu.“
„Já jim radím, jsou vopatrnej! Už se zvedá!“
Vlčák se pomalu zvedl, všecky svaly se v něm napialy a pomalu, ale jako na pružných pérách blížil se jezevčíku. Obrovská jeho hlava se sklonila k zkřivenému psu, který se ještě trochu přimáčkl k zemi.
„Ráčejí si přát?“ vrčel jezevčík.
„Promiňte, co jste měl dobrého k obědu?“
„Vždyť to cítějí: kosti od husy a knedlíky.“
„Hm, no — s nějakou čubičkou jste se nesešel?“
