„Kouknou na to, so ein meschuggener Hund!“
„Co povídaj’?“
„Já? Nic. Jen nad tím vrtím hlavou. Jejich páni nejsou židi?“
„???“
„Na ja, also, já nic neříkám, naprosto nic. Vědí, já jen tak podle řeči soudím, že jsou taky z nějaký lepší famílie.“
„Z čistokrevný. Má matka byla čistokrevný mopsl a můj tatínek prej byl výstavní pudl s rodokmenem. Ale u mých pánů je dycinky všecko český, rozumějí?“
„Nono, dyť já jim to neberu. Za vychování nikdo nemůže. Já jen, že řekli prve Salonhund.“
„Naposled to není česky?“
„Kouknou tamhle toho vlčáka, jak se sem žene.“
„To se nemusejí hned tak ježit. Ten jde rovnou do vody, aportovat dřevíčka.“
„Na mou duši! Ani si nezaskočil patníku. Großer Hund, to to žbluňklo! Nein, sóóó was!“
„To nic není. Teď mu pán hodí nějaký klacík a ten pitomec popluje pro něj do řeky.“
„Kdyby tak dostal křeče, byl by hotov. So ein Blödsinn!“
Sádelnatý jezevčík se posadil, aby se mohl podrbat. S druhé strany se blížil jiný pes. Totiž byl přibližován. Nějaký strašné tlustý hostinský vlekl k vodě štěňátko collie, zoufale se zmítající na provaze. Štěně se třáslo hrůzou z řeky, všemi čtyřmi se vzpíralo, chlupy mělo zježeny a zoufalé oči dvojnásob vybuleny, protože pásek na krku se stáhl a skoro je uškrtil. Baňatý pán si ho však nevšiml. Klidně je dotáhl až ku břehu, zvednutím ruky vyzvedl na provaze i štěňátko, pomalu je rozhoupal a mrskl jím do vody. Štěně vyjeklo, napilo se a začalo plácat nohama jako šílené. Tlustý pán se na ně chvilku spokojeně díval, jak se tam hrabe a potápí, a pak zas pokračoval v pochůzce po břehu, táhna polomrtvé štěně ve vodě za sebou.
