Odpůldne na náplavce.
Na náplavce pod Františkem, tam, kde jdou s podbřeží úzké schůdky do vody, stojí podkasaná žena, máchá ve vodě prádlo a naklepává je rýžákem. Nad ní na kraji nábřeží je rozvalena stará, tlustá fenka s prošedivělou tlamou. Funí a chruní na rozpálených kamenech a jen občas líně přendá vyplazený jazyk s jedné strany na druhou.
S hořeního nábřeží se sem valí sádelnatý, kulhavý jezevčík. Vidí čubičku a chodí rozpačitě kolem a neví, jak by zapředl rozhovor. Konečně se zastaví na tři kroky od ní, zadívá se na vodu a praví tak na půl huby:
„Krásné počasí, milostpaní, co?“
„Krásný, krásný,“ odfukuje fenka.
„Až moc horko, co?“
„Horko, horko. Ba jo.“
„Prosím jich, milostpaní, co to tu je? Tolika různých vůní po psech pohromadě jsem hned tak nenašel.“
„To dělá koupaliště. Tadyhle, co jsou ve vodě ty řetězy, vodí koupat psy.“
„To jim sem přinesou vaničku?“
„Co vaničku! Do řeky je hodí!“
„Do řeky! Pro všechny svaté Šóshundy! To by tak bylo něco na mé rheuma!“
„Však já si taky na to nepotrpím. To je marný. Co je slušný salonní pes, vědí, jak se říká salonhund, ten přece do řeky nepatří. Aspoň za mých mladých let se to tak prakticírovalo. Ale kdepak teď, teď už jsou psi docela jiní. Teď takový necuda letí už tamhle s mostu a marš rovnou do vody.“
