Čím to přijde, prosím, že známe tak málo své tělo? Viděli jste pánové, udivený pohled sestřin? A přece je jasná věc: tolik hlav, kolik smyslů… Jsou věci skutečně podivuhodné. Jakýsi věšák, bídný, sprostý antichambrující věšák dovoluje si popírati existenci meridiánu. Je tu, prosím, nedaleko dům, k němuž vede jedenačtyřicet stupňů a kde se měří teplota ve chvíli, kdy se nohy objevují na pahrbcích. A je tu, prosím, člověk (ano, prosím, ještě pořád člověk a ne nějaká smradlavá, vydechnutá duše!), je tu člověk, který první ve světě objeví, že máme pět hlav, pět hlav vedle sebe, prosím, a to tu existuje jakési okénko u stropu, které se tomu ironicky pošklebuje! Okénko idiotů! Prosím, odpusťte, ale to musím zakřiknout! Tady nutno křičet ze všech sil! Pryč s obkladem! Pusťte mě ven! Hurr…á — ách:… Dech!… Jsem, pane sestro, člověk starostlivý. Celý život jsem po jednom klobouku kupoval a teď najednou vidím, že je potřebí pěti. Pošlete ke kloboučníkovi. Na firmě nesejde. Weiss, Hess, Krise, Čekan… Vyřiďte… vyřiďte… že jsem sláb, že schází dech…
Že není nic než malé modré okénko pod bílým stropem. A za tím okénkem že se děje veliká věc, o které ještě nikdo nic neví: z pískotu dětí, štilipování vrabců, ze vzdálených rachotů povozů, z klepání ševce, z volání a křiků, jež se táhnou vzduchem… z toho všeho… vyrábí se tam venku… jaro.
Ano, prosím, vážený stolečku, ráčil jste zcela trefně pozna menat: pro pět ran do hlavy… znamenitě postřehnuto: do každé hlavy jedna rána. Jste výtečný psycholog, pane stolečku. Jen račte nyní pozorovali upřeně ono okénko, něco se děje… Komická figura, že ano, baňatý primář a poletuje vzduchem. Račte si všimnout, že nemůže trefit k nám do pokoje… Šups! ó… to je škoda, už sem vklouzl okénkem…
Primarius baňatý. Čtyřicet jedna tři. Poletuje… Sedla panna, sedla panna…
