v nebezpečí života, ale moje pravá noha si, prosím, usmyslí obstruovat.
„Vážená slečno,“ povídám, ačkoliv vím dobře, že ta noha je vdaná; proč bych však jí nepolichotil? „Vážená slečno, vraťte se ke krbu otcovskému.“
Je to vlastně hloupost, přirovnat svoje tělo k otcovskému krbu. Je to blamáž a nic mi nepomůže, vykřikuji-li to na celý pokoj. Ani zuření není teď nic platné. Ano, až se zas vzchopím a budu se procházet po ulici, pak mi má pravá noha může přijít! Kopnu ji, bestii, až spadne s chodníku. Beztoho to všechno začala. Teď se hlásí i ruka. Je to všeobecné povstání a násilím se nezmůže nic. Jedině snad ještě rozumnou domluvou… „Drazí údové, rozmyslete si, co tuto počínáte. Vaše secese nebude první případ. Dějiny zaznamenaly již něco podobného ve starém Římě. Tehdy právě, spanilá noho, usmyslili si údové, že opustí žaludek i učinili tak, ubytovavše se na sedmi pahrbcích. A víte, jak to dopadlo, drazí údové? Čtěte historii, milované končetiny, čtěte historii! Žaludek nemohl tráviti, z toho vzniklo křesťanství — a konec byl nádherné říši římské…“
Prosím, pánové — mluvte s nohou, když je hluchá! Ani si mne nevšimne. A což teprve ostatní končetiny! Nikoliv, pánové, řečmi to nespravíme. Opouštějí mě úd po údu a za nedlouho… co uzříte zde na posteli zanedlouho, pánové? Ubohou, opuštěnou, nesmrtelnou lidskou dušičku, k níž můžete vymýšleti prothésy.
Dušička bude ležet v ledovém obkladu a po levé straně bude trčet z ní teploměr. Prosím vás, pečujte, ať si neproleží záda. Decubitus dušičky…
„Nikoliv, pane sestro, nepotřebuji nic. Leda otočit, otočit o jedenačtyřicet stupňů. Bolí mě záda… A pak bych potřeboval ještě čtyři klobouky…
