přírůstek číslo 128 byl dobrý jeho známý, Josef Roubal, notorický zloděj ze staré kapsářské rodiny, bydlící od let v Konviktské ulici proti policejnímu ředitelství!
Nesporně bylo toto zjištění identity prvním úspěchem chirurgické kliniky. Primář dr. Kohn se jen usmíval, hovoře o tom se svými kolegy a chystal se provésti jednu ze svých pověstných diagnos, které budily podiv, závist i posměch v kruzích lékařských. Byloť jeho koníčkem přenechávati běžné diagnosy sekundářům a zabývati se pouze případy neobvyklými. Nade vše pak šlo mu o to, aby diagnosa byla překvapující, duchaplná, paradoxní. Měl z pekla štěstí; jen zřídka se stalo, aby pacient, jak říkal sekundární lékař doktor Taubeles, zemřel na „paradox primáře Kohna“.
Číslo 128 bylo takovým nadějným oříškem. Profesor se ihned informoval o zvláštnostech v rodině Roubalů. Jediné, co podle soudních akt všechny charakterisovalo, byla vlastnost, že se při žádném deliktu nepamatovali ani na okolnosti krádeže ani na počet trestů předchozích. Po většině koupili kradené zboží od neznámého pána; ale opět nemohli se upamatovati, jak vlastně vypadal. Profesoru Kohnovi bylo jasno: dědičná zapomnětlivost v rodině Roubalů byla tím prokázána. Jal se tedy pátrati po její příčině.
A tu již prvá zkouška Roentgenem přinesla neočekávané překvapení: lebka vykazovala nad mozkem, právě kde jsou uloženy závity obstarávající pamět, značný výrůstek spirálovitého tvaru. Nebylo pochyby, že tlakem tohoto výrůstku rušeny byly příslušné závity ve své funkci a pamět selhávala. Dědičná zapomnětlivost pak svědčila o dědičnosti výrůstku, který nebyl tedy náhodným novotvarem, nýbrž ustálenou, chorobnou vadou.
Nadšené zíral profesor Kohn, když dospěl logickému konci tohoto řetězce. To byl konečně objev, jenž zajistí mu slávu
