Lékaři byli zoufalí. Nic nebylo na něm znáti, jen břicho měl trochu zduřené a stěžoval si na bolesti v krajině žaludeční. Přikročeno tudíž k prohlídce žaludku. Tři medikové zavedli pumpičku. Do večera vypumpovali 38 dosí aspirinu a kotletku od oběda, kterou vrátili.
Bolesti nepřestávaly. Profesor předepsal tudíž opiové kapky a lihové mazání zevně. Podle sdělení ošetřovatelčina se večer pacientu značně ulehčilo; seděl na posteli, mazal si na břicho opiové kapky a popíjel vesele lihové mazání.
Nazítří vypumpovali již jen 20 dosí aspirinu. Bolesti žaludeční se změnily v bolesti hlavy. Profesor kýval spokojeně hlavou:
„Zcela podle mého předpokladu. Dejte mu devět pyramidonů!“
Číslo 128 mělo blahé časy. Lékaři i medikové obléhali od rána do noci jeho postel, prudce se prouce o hypothesy a diagnosy. Stav nemocného se proto stále horšil. Bolesti v hlavě neustávaly, ač pumpička vydala již jen osm aspirinů. Zapomnětlivost stoupala do nemožností; desáté noci se zapomněl s ošetřovatelkou.
Tím vzrostla jeho obliba u ošetřovatelek tak, že profesor byl nucen přeložiti ho na třetí, chirurgické oddělení.
Zatím policie pátrala všemi směry po identitě čísla 128. Detektivové slídili po předměstích a v noclehárnách periferie, četníci brousili krajem s podobenkou neznámého v kapse, vídeňské obrázkové listy ptaly se nad jeho fotografií, zda někdo něco ví, dotazníkové šimly s otisky prstů splašeně přeběhly hranice a pobíhaly marně kancelářemi policejních presidií všech hlavních měst Evropy.
Celý obrovský aparát pracoval bez výsledku; číslo 128 bylo policii záhadou.
A zatím co tisíce úřadů lámaly si s ním hlavu, opatrovník Nejedlý na chirurgické klinice spráskl ruce překvapením: vždyť
