Večer si písař spletl akta a připsal:
„Diagnosa: Obstipatio“
a transferoval číslo 128 na druhé oddělení pro vnitřní nemoci.
Té doby bylo druhé oddělení ve znamení sedmi hubených krav. Medikové, lačnící po vědě jako sibiřský vlk po tučné pekinské kachně, byli by ohledali jeden druhého, kdyby se nebáli navzájem svých diagnos. Lékař mající deník číhal v kanceláři na příchod pacientův jako mravkolev v doupěti.
Konečně se objevilo číslo 128.
Život se vlil usínajícímu oddělení do žil. Nahlédnutím v akta zjistili diagnosu a už se chopil tento litrové láhve ricinového oleje, onen klystýrové stříkačky a onen láhve Šaratice. A tak vrhli se horečně pacientovi, aby ho zbavili zla, o němž soucitně praví inserát Hunyadi János, že každý postižený povzdychne si s Lenauem: „Celý svět je zoufale smutný…“
Bohužel, číslo 128 při své nevysvětlitelné ztrátě paměti zapomnělo krátce před tím požádati o mísu. Když horliví zástupcové lékařské vědy vstoupili, neštěstí bylo dokonáno. Vedoucí lékař zíral chvíli v rozpacích na diagnosu prvního oddělení a prádlo pacientovo. Konečně se vzpamatoval a řekl hrdě:
„Zde opět vidíte, mladí přátelé, jak rychlého účinku dosáhneme, užijeme-li vhodné therapie!“
Profesor, jenž zatím přišel, prohlížel záznamy o dosavadní léčbě.
„Therapie prvého oddělení byla přirozeně zcela falešná. Jiného se konečně po těch pánech nelze dožadovati. Aspirin. Na všechno aspirin! Pak jsou arciť výsledky podle toho. Kdepak aspirin — pyramidonu má zapotřebí!“
A předepsav třikrát pyramidon odešel.
Zatím pacient, jak se zdálo, chtěl se zalíbiti druhému oddělení tím, že rapidně usvědčoval diagnosu prvního oddělení ze lži.
