Zřízenci ochranné stanice odevzdali zatím muže na klinice pro nervové nemoci. Opatrovnice připevnila mu nad hlavu číslo 128 a vzkázala pro lékaře. Ale pan doktor „pakloval“ zrovna skvělou partii taroků. Místo něho přišel nejstarší medik, zkoumal neobyčejně vážně pacientovi tepnu, pak si vzpomněl, že včera zastavil hodinky, pustil tedy stejně vážně ruku nemocného, dal mu aspirin a šel.
Po chvíli přišel druhý medik, proklepal číslo 128 a tvářil se při tom napiatě jako Indián kmene Buduri hádající hloubku brodu po žbluňkání vhozených kaménků. Pacient se zvolna probíral ze mdlob. Medik ukončil klepání, tvářil se neobyčejně spokojeně, dal mu aspirin a šel.
Třetí přišel v zápětí. Číslo 128 se probudilo a ptalo se zmateně, kde je. Medik mu dal vysvětlení a aspirin a šel.
Pak měl pacient pokoj až do druhého dne, kdy přišel profesor. Leč všechno vyptávání bylo marno: nemocný se na nic nepamatoval. Ztráta paměti byla u něho tak veliká, že nevěděl ani, jak se jmenuje. Medikové kupící se kol profesora vzpomínali mimoděk na chvíle, kdy dělali zkoušky. Leč tento případ byl mnohem, mnohem těžší. Profesor to uznával, předepsal aspirin a šel.
Dny míjely. Nemocný den ke dni zapomínal, co se dálo včera, polykal své aspiriny a klidně snášel, když ho medikové bodali kružítkem do zad, pátrajíce po neurasthenii. Jablka kolenní měl celá otlučena od zjišťování patelárních reflexů. Ale přes to se nemohl upamatovati, jak se jmenuje. Profesor se vzdal veškeré naděje, že by se dověděl jeho jména, neboť policie sama se ujala pátrání.
Po čtrnácti dnech diktoval profesor písaři v kanceláři „nález“:
„Pacient trpí naprostou ztrátou paměti, pravidelnými závratěmi a náklonností k mdlobám. Patelární reflexe zvýšené, tep srdce slabý, v prvním momentu šelest; extrasystolická arhythmie. Temp. 37.4—39.6.“
