Případ čísla 128.
Strážník stojící na rohu Jindřišské ulice pozoroval delší dobu špatné oblečené individuum, které se choulilo u vrat barokního domu a tupě zíralo na mimojdoucí. V okamžiku, kdy se chystal vyzvati je k rozchodu, individuum se zachvělo, smeklo se po zdi a zůstalo ležeti ve mdlobách na zemi. Pokusy o vzkříšení v průjezdě byly marny. Strážník telefonoval pro ochrannou stanici. Za necelých šest hodin se vskutku dostavila. Neznámý byl stále ještě bez vědomí k velikému překvapení ochranných zřízenců, kteří byli zvyklí, když konečně někam přijeli, shledali se s lidmi uzdravenými neb najíti jen chladnoucí mrtvoly. Zde však byl skutečně nemocný. Věc byla neslýchaná. Nevěděli si rady.
Konečně si jeden z nich vzpomněl, že slýchával vyprávěti stařičkého vysloužilého zřízence, že kdysi, za dávných a dávných let, když ochranná stanice dojela jednou včas, odvezli omdlelého na kliniku. Ptali se tedy strážníka, kde je česká klinika.
„Tam ani nejezděte,“ pravil rozšafný posluha, který po celou tu dobu chodil nemocnému pro koňak. Podivným řízením osudu koňak na omdlelého nepůsobil, kdežto posluha už byl v ráži. „Tam ani nejezděte! Tam je nával jako u pekaře. Vezměte ho na německou, tam je místa pro půl Prahy.“
Zřízenci se s košatinkou rozejeli, posluha se strážníkem zírali za nimi.
„Otrava alkoholem,“ prohodil strážník, „znám to z vlastní zkušenosti!“
„Tak, tak,“ přikyvoval posluha. „Je to teď pořádek ve světě. Ožrat se ve středu! Ve středu!! Od čeho je sobota?“
Načež melancholicky dopil zbytek koňaku a potácel se domů.
