Redakční rada plusquamperfektistů sice ztrnula, ale památný výrok byl učiněn a zkalený poněkud poměr šlechetnému mecenáši se rázem vyjasnil. Situace byla tím pikantnější, že Muří noha nepotřebovala žádné findy, nýbrž spíše dvou nebo tří tisícovek, za něž by byla tiskárna ochotna sloužiti i dále nedoceněnému umění. Sanační debata skončila se jistotou, že nutno získati nové inseráty. Pan Joachym Beneda pak poskytl ještě poslední výhodu: uvolil si kupovati všechno, co dostane Muří noha, bude-li si insertní sazby vybírati v naturáliích.
Byla to slibná myšlenka a plusquamperfektisté se sami rozběhli po městě, aby dokázali kdekomu, že nejlepší a nejvýhodnější inserce jest v Muří noze, listech mladé kultury.
Pan Joachym Beneda stál stranou jako nepovolný manager. Příští číslo vyšlo a ejhle! celá zadní strana, pokrytá obyčejně oznámením drenážních trubek, rozložila se na dvaatřicet políček, na nichž inserovalo — dvaatřicet biografů. Sanace byla na postupu! Pan Joachym Beneda gratuloval plusquamperfektistům. První úspěch se tedy dostavil. Záříce přijali plusquamperfektisté toto blahopřání, načež předložili panu Benedovi ke koupi stodvaadevadesát vstupenek do biografů, jež úhrnem představovaly insertní hodnotu zadní strany. Pan Joachym Beneda akceptoval vstupenky s úsměvem, neboť milerád si tu a tam zašel na slušný film.
Bohužel záhy se ukázalo, že teď přestává „tu a tam“ a „na slušný film“. Stodvaadevadesát lístků zavazovalo, popohánělo a nutkalo. Pan Beneda nebyl mužem, který by dovedl nechat ležeti ladem to, do čeho jednou investoval peníze. Bral vstupenku za vstupenkou a navštěvoval jeden biograf po druhém.
S manželkou a oběma dětmi zkonsumoval jednou návštěvou čtyři lístky. Nesměl vynechati anijednoho představení. Musel absolvovati program o čtvrté, šesté i osmé hodině. Musel v neděli jiti již na matiné a rozloučili se s poledním spánkem, aby nepromeškal
