Sanace.
Kulturní historikové marně pátrají po příčině, proč pan Joachym Beneda zanevřel na hnutí plusquamperfektické. Ví se dobře, že tento velkoobchodník drenážními trubkami stál u samé kolébky plusquamperfektismu a že byl jediný laik, který od počátku přísahal na tento prapor nové revolty. Z různých poznámek vysvítá, že byl rovněž jediným kupcem plusquamperfektických obrazů, ač není nám známo, zda nepovažoval největší dílo nového směru, proslulého Drbajícího se černocha, za hromadu drenážních trubek. Z dochovaných účtů a upomínek o zaplacení vysvítá, že rovněž on sám financoval umělecký týdeník Muří noha a tak se stal jedním z oněch vzácných českých mecenášů, kteří otevírají cesty novému umění. Avšak uprostřed třetího a posledního ročníku Muří nohy shledáváme pojednou, že jméno pana Joachyma Benedy mizí z rubriky, oznamující pravidelně šlechetné kupce plusquamperfektických děl. Je to tím nápadnější, že do té doby celá tato rubrika byla vždy vyplněna pouze jménem páně Benedovým. Nic nenapovídá o příčinách této rozluky, s níž právem se může uváděti ve spojitost náhlé ukončení ročníku i existence Muří nohy nezvykle efektním vydáním sedmičísla.
Historie umění mlčí o tomto významném bodě. A pokoušíme-li se tuto odhalili clonu se zákulisního tajemství, činíme tak stejně z úcty této ctihodné vědě jako z obdivu pro ono umění, jež vidělo budoucnost v předminulosti.
Počátek roztržky nutno hledati v onom výroku Joachyma Benedy, jenž při vší stručnosti znamená konec přátelského spojení drenážních trubek s obrazy.
„Víc už nepůjčím ani findu.“
