„Jaký jsi ty člověk, že oheň náš pekelný lokáš a polykáš?“
Tehdy zasmál se kejklíř vimperský a ukloniv se, jako by reverencí biskupu dělal, pravil:
„Kejklíř jsem a kejklzoky provádím. A takové jest umění moje, že i oheň polykám a zase chrlím a nic mi neuškodí. Pročež se též „polykač ohně“ zovu. Stejně jako mi rány a bodání žádné neuškodí, protože jsem od kouzedlníků kaldejských a indických v umění tom vycvičen, kteréž maso umrtviti dovede. A opět ani hlad, žízeň a zima mi trápením žádným nejsou, protože, kejklíř a komediant jsa, hlad i zimu i vši psotu snášeti dovedu a žízeň má již na zemi věčná byla.“
Tu srazili čerti hlavy v poradu ale rady moudré nevynašli. Pročež obrátilo se kníže východní Asmodeus na kejklíře vimperského řkouc:
„Jižtě vidíme, že v ošemetnosti jsi ty nad nás mistr, a že tě nikterak vytrestati nedovedem. Vyjdi si tedy ze bran našich a již se nám nevracej, abys tu ještě jiné hříšníky šalebnému umění svému nevyučil.“
A tu poskočil sobě veselý kejklíř, na všechny strany se uklonil, jako by po produkci měl a utěšeně k nebi pospíchal, šťasten, že to tak dopadlo. Načež v nebi s velikou slávou a trachtací uvítán byl, to pro těch dvacatero dušiček, které z trápení pekelného vysvobodil.
Čerti pak pamatovali si, jak je ten kejklíř veselý ošálil a nikdy už kouzedlníka žádného, kejklíře neb komedianta k sobě nevpustili a jich se varovali, takové naučení všem mladým čertům dadouce:
„Varujte se těch, kteříž histriones se zovou. Neboť umění jejich jest jakoby umění pekelné, a ani starý čert s nimi nic nepořídí.“
