zastíniv, podivnou ekvipáž kejklíře vimperského spatřil i poznal. Z čehož radování veliké bylo po vší správě pekelné a samo kníže Asmodeus přišedši očekávalo vopičí ten kočár.
Nebohý kejklíř vzpamatoval se zatím z ulekání svého a poznamenav se třemi kříži nabyl opět veselé mysli. Jemužto řeklo kníže východní:
„Kdo jsi medle?“
Načež odpověděl řka:
„Kejklíř jsem a kejklzoky provádím.“
„Učiň, ať vidíme.“
Tehdy povzdychl si veselý kejklíř a nejpodivnější šprýmy své způsobil, hudení na hubu i zmizení kostky i objevení se kartky i mnohé jiné. Čerti pak stojící kolem smáli se a divili, jakže to bez přičinění jejich dokáže. Tu dodal si kejklíř vimperský srdce a pokročiv kousky z mrštné ekvilibristiky prováděl, věci všechny, jež kolem ležely, do vzduchu vyhazuje, jednu za druhou, a opět je chytaje s takovou dovedností, že nižádná na zemi nepadla. Byly pak hned vedle pece pekelné tří set stop zdélí, na nichž množství hrníčků poklopených stálo a pod každým dušička se pekla a smažila. Pokročiv pak kejklíř, než se ďáblové nadáli, uchopil jeden, dva, patero, dvacatero hrníčků a všechny vzduchem pohazoval, jak to umění jeho bylo. Ale dušičky, jak jim volno bylo, horem pádem se zvedly a otevřenou branou ulétly.
Tu pak se rozzuřila celá familie pekelná, že jim taková kořist dobrá unikla, a kníže východní samo zvolalo hlasem velikým:
„Chopte se kejklíře a dejte mu píti ohně pekelného!“
Tehdy chopili se čerti kejklíře a vzavše sud ohně pekelného, pípu mu do úst vrazili, že vtékal do něho oheň plným proudem. Načež čekali, až nebožák svíjeti se počne a o milost prositi. Ale kejklíř ten podivný nikterak se nesvíjel, nýbrž ohně pekelného libě lokal a polykal. Tu divili se čerti náramně řkouce:
