ježto do města odešla. Mlynářka vdova sama tu byla a milému kejklíři srdce se smálo, když ji tak viděl u ohniště se otáčeti. Všaktě to byla ženština urostlá jako ferule, tváře líbezné a pohybů mrštných, že si již kejklíř umiňoval, jak si tu u ní uzdu popustí. Když pak spolu za stolem seděli, oči její takové jiskry dštily, že srdce kejklířovo plápolem vzplálo a šípové z pohledů jejích tak jím pronikli, že se tu jako netopejr nad vrata přibitý tetelil. Milostí takovou jsa zapálen, horlivě řeči frejovné vedl a oumyslům svým hojně ffolku dával. Čemuž se ona smála řkouc:
„Kdyby ses mi zaklnouti chtěl, že nejsi přirozenosti frejířské a žes nepoznal ženy přede mnou, snad bych o všem tom uvážila.“
Tehdy zapomněl kejklíř-ruffián na dobré oumysly a chvalitebná předsevzetí a vykřikl hlasem toužícím:
„Věru že se zaklínám u ďábla i babičky jeho, že nejsem přirozenosti frejířské a že nepoznal jsem ženy před tebou. Ať mne všichni čerti, pravdy-li nemluvím…“
„V hrdlo lžeš!“ vykřikla mlynářka, a v tom blesk veliký sjel s nebe, smradové hrozní obklopili nebohého kejklíře, mlejn i mlynářka zmizely a jen vopice jedna stará a ohyzdná skákala vesele na mýtině, kteráž vopice třikrát kolem běhnuvši, popadla kejklíře za pasy a takovým kvaltem s ním do pekla ujížděla, že kol nich větrové pozemští hvízdali a skučeli.
Z kteréž příhody se vyrozuměti může, že všechno zlo od žen pochází, jak praví sv. Jeroným, jakož i že žena jest brána ďáblova, jak praví sv. Tertullian; stejně i je-li panna srpem ďáblovým, že pěkná vdova je vtělený ďábel sám; jakož i mnohé jiné úvahy a pravdy, jak o nich nešťastný ten kejklíř po cestě v pekelné lůno zpytoval a přemyšloval.
Zatím v pekle již zaslechli mumlání podivné a hřmění na zemi a seběhnuvše se bráně východní čekali, co se díti bude. Načež vrátný Hejhula, čert starý a zkušený, ocasem oči si
