do domu a budou se ptáti ševce, budou se ptáti krejčové. Na základě jich výpovědí uvalí na mne vyšetřovací vazbu. Můj ty Bože!“
V tom přišlo několik lidí a tlačilo se okénku. Pan Peroutka ustoupil opatrně ke zdi, šel, jakoby nic, ke dveřím, otevřel je a již seskakoval po schodišti, až se mu stařičká brada klepala. Vyběhl z domu a utíkal za roh, proběhl průchodem, pak druhým, pak se konečně zastavil, s rozbuchaným srdcem a třesoucími se koleny.
„Unikl jsem,“ řekl si, když se vzpamatoval, „hoho, na Peroutku nelze jen tak… A aby věděli, teď zrovna nepovolím, dokud se interval nenajde. Ale opatrně musí člověk postupovat a úřadům lépe se vyhnout. Povedeme pátrání soukromou cestou…“
Od té doby pan Peroutka pátral po prožluklém intervalu novým způsobem. Obchodníci starým železem brzy znali „bláznivého dědka“, který navštěvoval jejich krámy, sháněje nejnemožnější hlouposti a nikdy ničeho nekupuje. Ve vetešnických obchodech vybíral staré boty nebo rámeček na obraz nebo porculánový koflík; prohrabával se haraburdím, hledaje prý plynový vařič zvláštní fasony; nakukoval u installatérů a v obchodech s technickými potřebami. Ale nikdy si ničeho nevybral a odcupal vždy s prázdnou, ještě ve dveřích se rozhlížeje po stojanech a stropě. Nebo sedal v parku a dával se do hovoru s přisednuvšími osobami. Opatrně se zmiňoval o ztrátách a nálezích, o hospodářství u obce, o zvláštních strojích, podobných telefonu, ale dvojmo kovaných. Byli to většinou pensisti jako on, staří dědkové, vyhřívající svůj rheumatismus celé půldne na vysluněných lavičkách. Bohužel, nebylo s nimi valné řeči. Jeden mluvil stále o svém houseru, druhý věčně tonul ve vzpomínkách na levné živobytí za mladých let, třetí politisoval a čtvrtý toužil po malém domku u říčky a lesíka. Pan Peroutka odcházel od nich nespokojen; když se loučili, podívali se tito známí z parku jeden na druhého a šourali se domů, myslíce si navzájem: „Bože, jaký to divný patron!“
