byl už před rokem prodán do Anglie, nemůže to tedy být interval, který se ztratil Elektrickým Podnikům!
Možnost, že ztracený aparát jest někde pohozen, zastrčen, zapomenut, povzbudila opět pana Peroutku. Nedovedl si sice jeho podobu představit!, ale přece jen aspoň měl v ruce jakýsi doklad. Srdce mu poskočilo radosti, a jal se znovu přemýšleti, kde by as mohl interval být. Což kdyby náhodou se dostal do kanceláře pro ztráty a nálezy? Bylo by sice divné, že by pak o ztrátě psali v novinách — ale, můj bože, není-li dnes všechno možno? Jsou i výpomocní zřízenci a úředníci, kdež pak ti se vyznají v aparátech. Najdou věc, vidí: dominantní oktáva zelená… i automatickou interpunkci vidí… ale čerta vědí, že je to interval, a k čemu to všechno. To, pane, Peroutka jinší je chlapík. Hned by se koukl, jak je to laděno — a už by byl doma!
„Bude nutno podívati se do kanceláře. Byl by to dobrý skutek…“
A nazítří pan Peroutka zaťukal na okénko v kanceláři pro ztráty a nálezy.
„Prosím vás, nenašel se tyto dny někde ve voze zapomenutý interval?“
„Cože…?“
„Nu, elektrický interval, se splachováním, s automatickou interpunkcí na čtyři ruce…“
„Moment račte posečkati,“ zvolal úředník a odběhl dozadu.
Jiní páni přistoupili němu a horlivě s ním rozmlouvali. Zraky jich stále se otáčely po panu Peroutkovi, až mu začalo být horko.
„Můj ty Bože!“ projelo mu náhle hlavou, „což je-li již zahájeno pátrání po neznámém pachateli? Tito úředníci jistě o tom vědí. Snad už nyní venku shání sluha strážníka. Budu zatčen, vlečen na strážnici, vyslýchán a konfrontován. Strážníci přijdou
