„Nikoli,“ řekl si konečně pan Peroutka, „nebudu ztráceti čas u starců. Každý má fixní ideu a pro ostatní je hluch a slep. Podivno, jací to jsou sobci. Žádný nemá trošky citu; čtou v novinách, jaká věc se ztratila, a ani se nezamyslí… Ne, je nutno mluviti s mladšími lidmi, inteligentními. Ti mají spíše zájem o veřejné otázky.“
Netrvalo to dlouho; jednoho dne usedl panu Peroutkovi na lavici mladý muž. Měl takový milý, měkký pohled, že si pan Peroutka řekl: „Ten a nikdo jiný.“
„Dovolte, vašnosti,“ začal tedy po chvilce, „čtl jste o ztrátě Elektrických Podniků?“
„Cože?“ odvětil mladý muž. „Podniky prodělávají?“
„Ne, ne. Ale ztráta se tam stala. Interval se přece ztratil.“
„Co se ztratilo?“
„Interval. Elektrický interval… Stálo to v novinách…“
Mladý muž pohlížel pátravě na pana Peroutku, jenž tu seděl, vyhublé ruce složeny na knoflíku holi a teskné oči upřeny na panorama Prahy.
„Hm… ani jsem nečtl… Vida, je to hospodářství…“
„Tak, tak, vašnosti… Ale kam to povede? Sám bych chtěl pomoci při hledání. Tolika vozů po Praze jezdí a to všechno bez intervalu, prosím… Rád bych vypomohl… jen tak, víme, pro potěchu srdce svého, ale těžko hledati, těžko býti lidem na pomoc. Lid je dnes špatný, vašnosti. Navštívil jsem šestinedělku a vynadali mi, politoval jsem ztlučené ženy, a vyhodili mne; poptal jsem se po intervalu a div mne nezavřeli do žaláře… Smutno je člověku…“
„A co vy tak…“
„Nu vašnosti, z dobroty srdce. Musíme si přece pomáhat navzájem. Už i inserátek jsem dal, jedna odpověď přišla…“
„Přišla odpověď?“
